Destabilizace světa pod vedením CIA? USA chtějí rozpoutat globální teror, tvrdí analýza

Spojené státy se snaží destabilizovat světový mír. Alespoň to tvrdí americký politolog a publicista Nicolas Davies. Podle něj se USA ocitají v podobné době, jako byla za války ve Vietnamu. Tentokrát je to však horší. Může za to fakt, že Spojené státy se snaží destabilizovat několik zemí najednou. „Prezident Trump čelí stejnému tlaku, aby zachoval sobě i celé zemi důvěryhodnost, jako dříve Johnson a Nixon,“ zmiňuje bývalé prezidenty USA za války ve Vietnamu. „Jeho očekávanou odpovědí byla eskalace války v Sýrii, Iráku, Afghánistánu, Jemenu, Somálsku a hrozba Severní Koreji, Íránu a Venezuele.“

Podle Daviese to už není jen jedna země, se kterou je vedena válka jako v případě Vietnamu. Provokace americké armády prý způsobily, že dnes existuje hrozba konfliktu ze strany Severní Koreje. „Je to ironické, ale předvídatelné. Agresivní a nelegální válečná politika USA nakonec vyprovokovala skutečnou hrozbu. Severní Korea provedla už šest testů jaderných zbraní, přičemž ta poslední měla sílu menší vodíkové bomby.“

Jak je do celé záležitosti zapletena CIA? Podle Daviese zásadně. Opírá se o slova bývalého plukovníka amerického letectva Fletchera Proutyho. Ten překvapivě popsal roli CIA jako instituci, prostřednictvím které mocní usilovali o zrušení Ministerstva války a o založení Ministerstva obrany v roce 1947. OSN totiž po válce zakázala hrozby použití vojenské síly, a tak se muselo původní ministerstvo reformovat. V takovém případě by se dala použít vojenská síla jen v případě nějakého vážného důvodu. „Hlavním důvodem existence CIA, což viděl i Prouty, je vytváření takových důvodů,“ míní Davies.

Podle Daviese však byl Prouty ještě víc šokovaný poté, co zjistil, jakým způsobem řídí CIA tajné operace k rozpoutání převratů, válek a chaosu. Nejlepším příkladem je údajně občanská válka v Sýrii. „Na konci roku 2011 poté, co byla zničena Libye, do té doby jedna z nejlépe hodnocených afrických zemí podle OSN, začala CIA a její spojenci přesouvat zbraně z Libye přes Turecko až do Sýrie. Díky spojencům včetně Saudské Arábie, Kataru, Turecku, Chorvatsku a dalším se podařilo přes syrské hranice dostat tisíce tun zbraní a občanská válka mohla začít.

Amerika tímto způsobem podle Daviese podporuje terorismus v zemích třetího světa. „Spojené státy ospravedlňují zavedení 6000 vojáků ze speciálních jednotek do 53 z 54 afrických zemí jako odpověď terorismu. Avšak studie OSN Cesta k extrémismu v Africe dokazuje, že právě tento akt byl oním „červeným knoflíkem“, který donutil některé afričany spojit se s radikálními odbojovými skupinami.“

CIA měla dle názoru Daviese mít spadeno i na Čínu, ta je však pro dnešní Spojené státy příliš velkým soustem. Čína už je nějakou dobu světovou supervelmocí, navíc s jadernými zbraněmi. Mnohem zajímavější situace vzniká kolem jiných tří států. Prezident Donald Trump na Valném shromáždění OSN nazval Severní Koreu, Írán a Venezuelu jako své cíle k destabilizaci, ekonomické válce, apod. To tvrdí Davies, který připomněl dění ve Venezuele před 15 lety, kdy podle něj mělo dojít k americkému pokusu o státní převrat.

I dnes podle Daviese není ve Venezuele klid: „CIA a pravicová opozice se ve Venezuele snaží prosadit stejnou strategií, jako se to povedlo prezidentu Nixonovi v Chile, kde nařídil CIA, aby způsobila v zemi ekonomický kolaps, díky kterému mohl v roce 1973 proběhnout státní převrat. To se však díky velkému vítězství vládnoucí Socialistické strany ve Venezuele opakovat nebude. I přes ekonomickou krizi se lid rozhodl nepodporovat loutky CIA v Caracasu.“

Útok na Severní Koreu dnes není možný. Za prvé, rozpoutalo by to válku nedozírných následků mezi USA a Čínou, která se zavázala bránit zájmy Severní Koreje, pokud by tato byla napadena. A za druhé, spojenecké hlavní město Jižní Koreje, Soul, domov pro 26 milionů lidí, leží jen několik desítek kilometrů od severokorejských hranic a na dostřel velkému severokorejskému arzenálu. Davies má však jasno, že Spojené státy sabotují případné dohody mezi oběma stranami. „Čína se nabídla jako prostředník na diplomatickém poli mezi oběma zeměmi, ale Spojené státy trvají na svých propagandistických pohádkách, podle kterých za všechno může Severní Korea a sama stojí o ‚vojenské řešení‘ tohoto konfliktu.“

Írán pracoval na jaderných zbraních už na začátku tisíciletí, avšak Mezinárodní agentura pro atomovou energii nic nezpozorovala, alespoň tak to znělo z oficiálních míst. Podle Daviese spolupracovala tato organizace s Íránem už od roku 2003. Když na to přišly ostatní země v čele s USA, začaly se uvalovat na Írán sankce za porušování jaderné dohody. „Když prezident Obama vstupoval do úřadu, Írán se blížil k vyrobení jaderné bomby,“ uvedla tehdejší ministryně zahraničních věcí USA Hillary Clintonová. Davies soudí, že to byla její fantazie. „Na začátku června 2016 prohlašovala, že to byla její brutální politika sankcí, která ‚přivedla Írán ke stolu‘. Ve skutečnosti byla íránská strana připravena nejen ‚přijít ke stolu‘, ale podepsat obsáhlou smlouvu navrhovanou americkou stranou, kterou zprostředkovaly Turecko a Brazílie v roce 2010. Ale jako v klasickém ‚vrtěti psem‘ Američané odmítli svůj vlastní návrh, protože by to zrušilo podporu ostatních států OSN v otázce zpřísnění sankcí Íránu.“

Davies se v závěru zamýšlí nad tím, jaká bude další cesta. Podle něj je jedním z vítězů americké agresivní politiky ruský prezident Vladimir Putin. „Putin si získává podpůrné hlasy v metropolích po celém světě tím, že chce obnovit mezinárodní právo, které by zakazovalo hrozit nebo použít vojenskou sílu jinak než kvůli obraně. Každá nová americká hrozba nebo agrese bude znamenat další body pro Putinovu myšlenku, a to v neposlední řadě pro takové spojence Spojených států, jimiž jsou Jižní Korea, Německo a další země Evropské unie, jejichž spolupůsobení v americké agresi jim dodávalo falešný pocit politické legitimity,“ uzavírá Davies.