ROZHOVOR | Fanatičtí kamikaze? Omyl, realita byla jiná, upozorňuje japanoložka

Okolnosti vzestupu nacismu v Evropě jsou všeobecně známy, z čeho pramenil japonský militarismus?

Rozpínavost Japonska, kterou pozorujeme už na přelomu 19. a 20. století, kdy Japonci začali přes Korejský poloostrov pozvolna pronikat na asijský kontinent, byla dána především ekonomickými důvody. Japonsku se díky rapidní modernizaci podařilo nastartovat růst hospodářství, kterému se však žalostně nedostávalo surovin, proto bylo nutné jejich dodávky zajistit odjinud.

Ve 30. letech však už vedle ekonomických důvodů výraznou roli hraje také ideologie vyvyšující Japonsko nad ostatní národy a to mimo jiné s odkazem na „božský původ" japonského císaře. Původní japonské náboženství šintó bylo v té době zneužito pro potřeby vlády a armády, na což se následně nabalila efektivní propaganda přesvědčující obyvatelstvo o nutnosti bojovat a v případě potřeby i položit život za císaře a císařství. 30. léta jsou také dekádou militarizace, japonská armáda na ovládaném území mimo Japonsko nezřídka konala svévolně a nezávisle na vládě a její moc postupně sílila.

Zakládali i Japonci koncentrační tábory?

Japonci nebudovali podobné koncentrační tábory jako Němci, jejich snahou ani nebylo vyhladit určitý národ na dobytých územích, třebaže na mnohé asijské národy pohlíželi pohrdavě. Samozřejmě ale existovaly zajatecké tábory, ve kterých se s vězni nezacházelo dobře. Zajatci byli velmi často používáni jako pracovní síla. V posledních letech se také často hovoří o tzv. Jednotce 731, která se nacházela v severovýchodní Číně a ve které byly prováděny lékařské pokusy a testy biologických zbraní právě na zajatcích.

Piloti „kamikaze" vyděsili svět. Mohla byste nám k tomuto způsobu vedení boje říct něco víc?

Speciální útočné jednotky Tokkótai – na Západě známé spíše pod hovorovým označením kamikaze – začaly být formovány až na sklonku války, na podzim roku 1944. Jejich letecké složky byly použity především v oblasti mezi Filipínami a Okinawou a jejich nasazení úzce souviselo s postupem Spojenců k japonským ostrovům. Tyto útočné jednotky však měly i jiné formy – např. lidská torpéda kaiten.

Západní svět piloty těchto speciálních útočných jednotek mnohdy označuje jako fanatické sebevrahy, s čímž ovšem nemůžu souhlasit. Musíme si uvědomit, že japonská společnost byla vychovávána jinak než ta západní. Důležitá zde byla oddanost císaři a zodpovědnost vůči vlasti, stejně jako úcta k rodičům a dalším předkům, které by neuposlechnutím rozkazu pilot také silně zahanbil. Navíc smrt vlastní rukou je tam vnímána jinak než v křesťanském světě.

Je pravda, že v průběhu války v Japonsku velice efektivně působila propaganda, která přesvědčovala nejen vojáky, ale i jejich rodiny a ostatní civilisty o správnosti a oprávněnosti počínání japonských vojsk. Nedá se ale hovořit o naprostém „vymývání mozků", což je patrné třeba i z dopisů pilotů příbuzným nebo z jejich básní, které před splněním svého rozkazu napsali. Ve většině případů se jednalo o muže, nebo spíš chlapce, ve věku zhruba kolem dvaceti let, z nichž mnozí byli třeba studenty univerzit.

Jednalo se tedy o inteligentní mladé muže, kteří by za jiných okolností měli život teprve před sebou. A právě z dopisů a básní, které po sobě zanechali, vyčteme, že chtěli žít, ale věděli, že svůj úkol prostě musí splnit. Myslím, že lidé mimo Japonsko by se s těmito texty měli seznámit, aby pochopili, že se skutečně nejednalo o fanatiky, byť jejich způsob boje za vlast pro nás může být těžko pochopitelný.

Počet pilotů leteckých i dalších forem Tokkótai, kteří při plnění rozkazu přišli o život, dosáhl čísla zhruba někde mezi pěti a šesti tisíci. Co se týče dobrovolnosti, skutečně alespoň v počátcích tohoto programu se na mise těchto speciálních jednotek vojáci hlásili dobrovolně. Opět bych ale chtěla zdůraznit, že je k tomu nevedla fanatická zaslepenost a touha po smrti, ale pocit povinnosti splnit rozkaz a sloužit císařství.

Existoval v Japonsku za války odboj?

V japonském kontextu asi nelze tak docela hovořit o odboji v takové podobě, jak jej známe z našeho prostředí. Samozřejmě jakési snahy bojovat proti militarizaci a válečnému počínání japonské armády a vlády existovaly i v Japonsku – hlavně ze strany komunistů nebo dalších levicově orientovaných skupin. Ty ale v té době byly ilegální, jejich činnost byla zakazována už i před válkou. Navíc spolupráce s nějakými zahraničními skupinami byla velmi složitá, ne-li přímo nemožná.

Bylo podle Vás nutné svržení atomových bomb?

Mně nepřísluší soudit, zda bylo použití jaderných zbraní nutné nebo oprávněné. Často se argumentuje tím, že nebýt oněch dvou bomb svržených na Hirošimu a Nagasaki, válka by trvala mnohem déle a vyžádala by si mnohem více lidských životů. Mohli bychom se ptát, zda lze srovnávat počty reálných civilních obětí těchto bomb a počty vojáků padlých v boji v případě, kdyby válka ještě rok či dva pokračovala. V historii se ale na „kdyby" nehraje. Nezbývá než doufat, že se z toho lidstvo alespoň dostatečně poučilo.

Císař Hirohito vyjádřil souhlas s kapitulací již 10. srpna, ale k podpisu došlo až 2. září. Co se v tomto mezidobí dělo? Jak reagovala armáda a civilisté na porážku? Je znám případ Hiró Onody, který bojoval až do roku 1974...

Kapitulace byla oficiálně oznámena 15. srpna a pro většinou japonského obyvatelstva představovala šok – především proto, že pod vlivem propagandy a cenzury žili v domnění, že Japonsko si ve válce vede dobře a daří se mu nepřítele porážet. Armáda na sklonku války nebyla v názoru na ukončení nebo pokračování konfliktu zcela jednotná.

Byly v ní osobnosti, které se přikláněly ke kapitulaci, na druhou stranu tam pochopitelně byla početná část armády, která kapitulaci zatvrzele odmítala. Jedna skupina důstojníků se dokonce v noci na 15. srpna pokusila o převrat a snažila se zničit nahrávku s kapitulačním projevem císaře. Především pro vojáky porážka zřejmě znamenala zostuzení, které vojáci v několika případech neunesli a raději spáchali sebevraždu.

Vedle velkého rozčarování pro mnoho obyčejných obyvatel zpráva o kapitulaci asi znamenala hlavně úlevu z toho, že válka skončila, současně ale také obavy z příchodu Američanů. Netušili totiž, co je čeká, protože propaganda Američany, Brity a další znepřátelené národy vykreslovala jako brutální monstra. Proto když o něco později Američané zahájili poválečnou okupaci Japonska, řada Japonců byla asi překvapena tím, že je Američané nepřišli povraždit, ale naopak byli vcelku přátelští a usilovali o rekonstrukci jejich země.

Ve dnech bezprostředně následujících po ohlášení kapitulace bylo potřeba hlavně na dobytých a ovládaných územích předat moc do rukou místních či Spojenců, japonští vojáci se postupně vzdávali a shromažďovali. Případ Hiróa Onody je spíše ojedinělý, ale je pravda, že nebyl jediným vojákem, který v „boji" pokračoval ještě další dlouhé roky. Nelze předpokládat, že by jeho záměrem bylo na vlastní pěst pokračovat v boji a porazit nepřítele. Onoda prostě nevěřil letákům informujícím o kapitulaci, protože je považoval za propagandistický trik druhé strany.

Jak se současná japonská historiografie dívá na roli Japonska ve válce?

Japonsko se s otázkou druhé světové války vyrovnává postupně. Velký rozruch před lety způsobily učebnice dějepisu, v nichž byly některé nepříjemné kapitoly tohoto konfliktu přinejmenším zlehčovány, ne-li přímo vynechány – nejtypičtějším příkladem je Nankingský masakr. V tomto ohledu se již podařila alespoň částečná náprava, ale stále jsou tu určité skutečnosti, které se na veřejnost dostávají se zpožděním a představují jakési nepříjemné tabu.

Jedná se například o tzv. comfort women, což byly ženy – hlavně Číňanky a Korejky – sloužící japonských vojákům jako sexuální otrokyně. Podobně pak jistě představuje docela citlivé téma i již zmiňovaná Jednotka 731. Domnívám se ale, že v odborných kruzích je patrná snaha o objektivní výklad historických událostí. K překrucování a zlehčování nepříjemných skutečností dochází hlavně ze strany některých veřejných činitelů.

A jak v současnosti k tématu druhé světové války přistupují politici a veřejnost v Japonsku?

Mezi současnými vrcholnými představiteli japonské politické scény existují osobnosti, které svými kroky občas způsobí jisté mezinárodní pozdvižení. I v našich médiích někdy narážíme na zprávy o tom, jak ten či onen premiér nebo ministr japonské vlády zavítal do svatyně Jasukuni, čímž popudil Čínu nebo Koreu, které tuto svatyni a její návštěvy vnímají jako projev japonského militarismu a nacionalismu. Jistě, mohli bychom říct, že skutečně není nutné, aby premiér do svatyně Jasukuni zavítal zrovna v den výročí vztahujícího se k druhé světové válce a své asijské sousedy tím zbytečně provokoval.

Na druhou stranu si ale také musíme uvědomit, že to není svatyně, „kde se uctívají váleční zločinci", jak se někdy v médiích uvádí. Jde o svatyni, v níž jsou uctíváni ti, kteří položili život za císaře a císařství. Netýká se to pouze druhé světové války a těch válečných zločinců je mezi nimi jen několik. A z tohoto důvodu je zase vcelku logické, že politici do Jasukuni zavítají právě třeba 15. srpna.

Už několik japonských vrcholných představitelů vyjádřilo politování nad činy, kterých se Japonsko během války dopouštělo. Obvykle se ale jedná o všeobecné formulace, které výslovně nezmiňují konkrétní země a skutky, které Japonci za války páchali. A právě to by asi představitelé Číny a Korejské republiky chtěli slyšet.

Pro japonskou veřejnost druhá světová válka zůstává citlivým tématem a bolestnou zkušeností – možná hlavně proto, že dosud žijí pamětníci těchto událostí. Kdykoli se v parlamentu řeší otázka japonských ozbrojených složek, ozývají se protesty obyvatel, kteří se obávají, že by se historie mohla opakovat. Troufám si říct, že většina japonské společnosti je spíše pacifistická. Například pochody a demonstrace neonacistů, jako se objevují v některých evropských zemích, by se v Japonsku hledaly těžko.

Jak se od konce války změnilo postavení japonského císaře?

Po kapitulaci Japonska následovala sedmiletá okupace země v režii USA. Právě pozice císaře a jeho další osud pro Američany představovaly velký problém, který bylo nutné vyřešit co nejdříve. Už na začátku roku 1946 se císař na nátlak USA oficiálně zřekl svého „božského původu" a nakonec také bylo po složitém zvažování stanoveno, že císař nebude postaven před Tokijský tribunál a souzen jako válečný zločinec. Toto rozhodnutí patrně usnadnilo další průběh okupace. Ostatně skutečná role japonského císaře ve válce je dodnes tématem diskuzí, které se už asi nikdy nepodaří vyřešit.

Další velká změna nastala s vydáním nové poválečné ústavy, která v platnost vstoupila roku 1947. Srovnáme-li ji s předchozí ústavou, rozdíl je evidentní. Císař byl v podstatě zbaven všech pravomocí, už není velitelem ozbrojených sil, není ani skutečnou hlavou státu, ale pouze symbolem jednoty japonského národa. Od té doby je tedy role japonského císaře veskrze symbolická, císař v podstatě nemá žádnou politickou moc.

Japonsko nedávno přijalo nové vojenské zákony, které znamenají zásadní obrat v dosavadní pacifistické politice. Měli bychom se Tokia opět bát?

Jde především o možnost nasazení ozbrojených složek i mimo Japonsko. K tomu už ale dochází roky, japonští vojáci bývají nasazování při plnění mezinárodních misí v rámci tzv. Peace Keeping Operations – jako humanitární pracovníci, při odstraňování min, budování infrastruktury, dohled při volbách, také jako ochrana proti pirátům v Indickém oceánu a podobně. Teď se ale víc mluví o jejich případném zapojení do bojových akcích, což dosud nebylo možné.

Nemyslím si, že by tato legislativní změna mohla představovat reálnou hrozbu japonské agrese. Nepředpokládám, že by se Japonsko navrátilo ke své militaristické minulosti. To, co Japonsko vede k těmto krokům, je nepochybně geopolitická situace v regionu. Nesmíme zapomínat, že Japonsko má s některými státy stále docela problematické vztahy.

Severokorejský režim disponuje zbraněmi, patrně i jadernými, kterými může zaútočit i bez překročení vlastních hranic, a opakovaně svým sousedům vyhrožuje. Také vztahy Japonska s Čínou nejsou zrovna ideální a zlepšuje je hlavně vzájemná obchodní bilance, i když v případě této země bych se asi nějakého ozbrojeného konfliktu neobávala. Další možný problém představují nedořešené územní spory na severní hranici Japonska – a jak víme, Rusko v poslední době řeší některé otázky dost nestandardně.

Takže abych to shrnula – myslím, že obávat se Japonska nemusíme, ale vzhledem k situaci, v jaké se nachází, se jeho krokům ani nemůžeme divit.

Děkujeme za rozhovor.