Proč se jedna ze světových mocností zdráhá přijmout uprchlíky? Odborník odhalil překvapivé souvislosti

Občanská válka v Sýrii a teritoriální expanze Islámského státu přispěly ke vzniku největší globální uprchlické krize posledních několika desetiletí. Více než 4,7 milionu Syřanů, kteří opustili své domovy, nyní hledá útočiště v sousedních zemích a Evropě, shrnul v úvodu komentáře Liang Pan.

Čína, nejlidnatější země světa a současně druhá největší ekonomika, se však drží stranou: "Podle Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky se v Číně ke konci srpna 2015 nacházelo 9 syrských uprchlíků a 26 žadatelů o azyl," konstatoval autor a dodal, že dále zde bylo dočasně umístěno 795 osob zejména ze Somálska, Nigérie, Iráku a Libérie.

"Východoasijský gigant má před sebou celou řadu politických, demografických, náboženských a ekonomických výzev, které mu brání, aby zvážil možnost přijetí migrantů na své území. V případě, že by se Čína rozhodla být zodpovědnou globální velmocí, musela by přehodnotit svou ideologii, jež jí znemožňuje ujmout se aktivní role při zmírňování globální krize."

V té souvislosti autor poukázal na postoj čínských představitelů, kteří opakovaně argumentují, že uprchlickou krizi zapříčinil svou blízkovýchodní politikou západ. Jako příklad uvedl nedávná slova Zhanga Weiweie, který se nechal slyšet, že evropská uprchlická krize je cena, kterou západní země musí zaplatit za svou aroganci. S jeho tvrzením čínští uživatelé internetu do značné míry souhlasili.

Bez ohledu na platnost tohoto přesvědčení autor připomněl, že jsou to především nezápadní země s malou ekonomickou silou, které nesou tíhu uprchlické krize nejvíce: "Ze statistiky neziskové organizace Amnesty International vyplývá, že zatímco Turecko, Libanon, Jordánsko, Irák a Egypt hostí více než 4,5 milionu syrských uprchlíků, ostatní země se jich dosud ujaly méně než 200 tisíc."

Podle Liang Pana by přitom tato čísla byla pro Čínu, vzhledem k její velikosti a ekonomické síle, pouhou kapkou v moři: "I kdyby Čína hostila všech 4,7 milionů syrských uprchlíků, na každých 1000 obyvatel by připadlo pouhých 3,5 uprchlíků – to je přitom mnohem nižší podíl než v Turecku, kde připadne na 1000 obyvatel 23,7 uprchlíků."

I navzdory těmto skutečnostem je podle autora téměř jisté, že se Čína k přijetí syrských uprchlíků v blízké budoucnosti neodhodlá. Čína mimo jiné například postrádá instituce, které by migraci podporovaly. Čínská "zelená karta" je pak velmi těžce dosažitelná a pouze malé množství cizinců má v Číně trvalý pobyt. Jedním z faktorů odrazujících Čínu od přijetí nečínských přistěhovalců je politická ideologie. Nezasahování do vnitřních záležitostí ostatních zemí je jedním ze stavebních kamenů čínské zahraniční politiky a přijímání uprchlíků bývá mnohdy považováno za demonstraci politických preferencí zemi jejich původu.

"Na rozdíl od západních mocností, Čína vehementně protestuje proti vnějšímu zásahu v Sýrii – zejména vojenské intervenci. Tím, že by Čína přijala uprchlíky z regionu, mohla by riskovat porušení svých diplomatických principů a zapojit se do spádu neúspěšné blízkovýchodní politiky, před níž se pokusila Západ varovat," konstatoval Liang Pan.

Psali jsme: Čína rozmístila stíhačky a radary v Jihočínském moři, tvrdí agenti USA Čína loví UFO. Vystěhovala město, na jeho místě staví obří teleskop  

Dále autor poukázal na malou veřejnou podporu pro přijetí uprchlíků v zemi, jež souvisí s léta striktně uplatňovanou politikou jednoho dítěte. Ačkoliv se v posledních letech přísná politika zmírňuje, bylo by podle Liang Pana přijetí cizích uprchlíků země pro vládu těžce obhajitelné. Svou roli hraje také náboženský faktor, ačkoliv je islám i přes řadu restrikcí povolen, čínská vláda se snaží mít tamní muslimské menšiny pod kontrolou: "Příchod velkého počtu muslimských uprchlíků by mohl čínské náboženské prostředí a politickou identitu dále zkomplikovat."

Dalším faktorem je ekonomika, domnívá se autor. Když během summitu OSN 2015 čínský prezident Si Ťin-pching ve jménu podpory rozvoje chudých zemí, slíbil uvolnit finanční pomoc a odpustit dluhy, mezinárodní společenství tento krok přivítalo. Domácí odpůrci však čínskou velkorysost ostře zkritizovali: "Vzhledem k současné ekonomickému klimatu v Číně, kdy se růst výrazně zpomaluje, lidé očekávají, že jejich vláda využije finančních prostředků k opravě ekonomiky a nikoliv k pomoci cizincům."

Jednou z hlavních příčin čínské neochoty přijmout uprchlíky je také čínská kulturní identita. V té souvislosti autor poukazuje na čínskou historii, která je oproti ostatním zemí více statická. Klade důraz na společné dějiny a společné dědictví. Přestože Peking obhajuje koncept etnické rozmanitosti, rétorika se zaměřuje na symbiózu 56 etnických skupin uznaných vládou. Dále autor poukázal na čínskou neochotu přijímat uprchlíky i ze svého okolí a ulevit tak humanitárním krizím ve svém regionu.

Čína však není ani zdaleka jedinou zemí, jež není ochotná hostit uprchlíky. Podobně jednají také některé arabské země, či rozvinuté státy jako je Japonsko, Singapur či Jižní Korea. A přestože Čína jedná do značné míry zdrženlivě, stále více se angažuje při diplomatických jednání týkajících se řešení syrské krize a poskytuje mezinárodní finanční pomoc pro Blízký východ.

Pokud chce Čína posílit svůj vliv mezi globálními mocnostmi, musí nalézt odvahu, uvedl v závěru komentáře Liang Pan a poukázal mj. na možné ekonomické výhody, jež by čínské stárnoucí populaci mohli uprchlíci přinést. Nová čínská zahraniční politika by pak mohla najít svůj vzor v konfuciánské morálce, která by garantovala humánní vládu pro celý svět a nikoliv pouze pro lidi z jednoho státu.