Zapomeňte na Titanic. Zapomenutá námořní katastrofa byla daleko strašlivější

Doña Paz byla postavena v roce 1963 v japonské Hirošimě a jmenovala se původně Himeyuri Maru. 93 metrů dlouhá loď s výtlakem 2602 tun sloužila v Japonsku jako trajekt maximálně pro 608 lidí. Když byla prodána roku 1975 filipínskému rejdařství Sulpicio Lines, se vedle jména, kdy byla loď přejmenována na Don Sulpicio, změnily i bezpečnostní standardy. Na lodi bylo najednou místo pro 1100 pasažérů.

První nehoda, kterou loď prošla, se stala v roce 1979.  Cestou z Manily na ostrov Cebu na lodi vypukl požár. Příčinou byl oheň, na kterém si cestující připravovali jídlo. Všech 1164 pasažérů a členů posádky muselo opustit loď. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale loď musela najet na mělčinu a úřady ji označily za neschopnou dalšího provozu. To však vlastník odmítl přijmout. Loď odtáhl do přístavu, provizorně ji opravil a znovu zaregistroval pod jménem Doña Paz. Pod tímto jménem se loď nechvalně zapsala do námořní historie.

V roce 1987 Doña Paz sloužila na pravidelné námořní lince Manila - Tacloban - Catbalogan – Manila. Psal se 20. prosinec a lidé na Filipínách, se tak jako většina světa, chystali oslavit vánoce a mnozí se chystali strávit svátky s rodinou. Doña Paz vyplula z Taclobanu na ostrově Leyte přeplněnější než obyčejně. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by plavba měla být nějak dramatická. Počasí bylo klidné, i když na moři bylo dost vln. Byl večer a pasažéři se uložili ke spánku. Trajekt měl ve 4 hodiny ráno dorazit do Manily. Ve 22:30, kdy se loď pohyboval v Tablaské úžině se však nečekaně ozvala obrovská rána.

 Doña Paz se srazila s tankerem Vector, který vezl 8800 barelů (přes milion litrů) ropných produktů z ostrova Luzon z na ostrov Masbate. Na palubě Doñi Paz vypukla panika. Rozespalí lidé nevěděli co se děje. Posádku zachvátila panika a místo vydávání příkazů a pomoci pasažérům pobíhala bezcílně po palubě. Několik minut po srážce na lodi vypadla elektřina. Peklo však ještě teprve mělo začít. Z Vectoru unikající ropa vzplála a zapálila obě lodě. Vzňalo se i palivo, které uniklo do moře.

Doña Paz se udržela na hladině dvě hodiny a Vector dokonce čtyři. Trosečníky čekal strašlivý osud. Pokud nešťastníci neuhořeli přímo na lodích, doslova se usmažili v hořícím moři, do kterého byli nuceni z hořících lodí naskákat. Ani jedna z lodí nevyslala nouzový signál (později se dokonce tvrdilo, že Doña Paz vůbec neměla vysílačku).  Trvalo celých 16 hodin, než si v Manile všimli, že trajekt nedorazil!  Teprve poté byla spuštěna pátrací operace. Mnozí z přeživších, kteří vyvázli z ohnivého pekla, se za tu dobu stalo obětí žraloků, kterými se moře jen hemžilo. Zachráněno tak bylo pouhých 26 lidí. 24 z Doñi Paz a dva z Vectoru.

Nastalo vyšetřování. Na palubě se podle oficiálních dokumentů společnosti mělo nacházet 1493 pasažérů a 59 členů posádky. Brzy se ukázalo, že toto číslo bylo naprosto vymyšlené. Posádka totiž prodávala místa pod rukou a na loď se nacpala mnohonásobně více pasažérů. „Na lehátkách pro jednoho se tísnili i čtyři lidé. Pasažéři seděli na zemi a téměř se nedalo projít. A tak to bylo na všech třech palubách,“ vzpomínal Paquito Osabel, jeden z přeživších. Číslo obětí rostlo geometrickou řadou. Definitivní počet obětí byl zveřejněn až v roce 1999. Celkem mělo podle vyšetřovatelů zahynout 4386 lidí, včetně všech 59 členů posádky a 11 ze 13 členů posádky Vectoru. Mnozí však tvrdí, že obětí mohlo být přes 4500.

Vyšetřování ukázalo naprosté diletantství, které na moři kolem Filipín panovalo. Na můstku Doñi Paz se byl pouze jeden nezkušený námořník. Zbytek posádky se nacházel v lodním baru, kde se námořníci mohutně posilovali alkoholem. Kapitán se ve své kajutě díval na televizi. Na lodi se nenacházely žádné záchranné vesty a krabice s vybavením proti požáru byly uzavřeny na zámek. Vector na tom nebyl lépe. Loď neměla licenci na převážení paliv a na palubě se nenacházel žádný kvalifikovaný důstojník. Navíc obě lodě byly v příšerném technickém stavu. Pozdější testy prokázaly, že lodě v dobrém stavu by srážku přežily bez větších škod.

Příbuzní požadovali vyšetření a odškodnění. Společnost Sulpicio Lines byla pojištěna na 25 000 000 filipínských pesos (v dnešním kurzu na zhruba 10 milionu Kč) a pozůstalým nabídla odškodnění 20000 pesos (8428 Kč). Pozůstalí s tím nesouhlasili a podali řadu žalob. V roce 1999 nejvyšší filipínský soud rozhodl, že Sulpicio Lines není za katastrofu odpovědná a majitelé Vectoru zahynuli při katastrofě. Mnohé pře se však táhnou do dnes. Z katastrofy se nepoučili ani rejdaři a filipínská vláda a mezi mnoha filipínskými ostrovy se pohubují lodě, které by jinde již dávno skončily v hutích.

Vrak Doñi Paz a Vectoru dnes leží v hloubce 574 metrů. Jejich osud dokazuje čeho je schopná lidská chamtivost a neschopnost. Bohužel je jejich příběh a příběh lidí dnes téměř zapomenut, i když je více než varovný.