Kde migrace pomáhá? Japonsko by bez přistěhovalců zaniklo

"Můj kabinet nemá v úmyslu zavádět takzvanou imigrační politiku," uvedl před rokem japonský premiér Šinzó Abe. Podle něj to budou jen pracovníci, kteří v zemi pár let zůstanou a pak odejdou. "Stanovíme horní hranici délky pobytu a v žádném případě je nebudou moci doprovázet rodinní příslušníci," dodal. Nový přistěhovalecký zákon nakonec po tvrdých bojích prosadil.

V Japonsku je to senzace. Díky novým vízovým pravidlům mohou v zemi od nynějška až pět let pracovat cizinci ovládající základy japonštiny, kteří mají kvalifikaci v jednom ze 14 schválených odvětví od stavebnictví přes péči o staré lidi, zemědělství, gastronomii či hotelnictví až po práci na pokladně v supermarketu. Vláda chce v prvním roce udělit vízum 47.000 žadatelů, v průběhu pěti let by jich mohlo být až 345.000.

Nahlíženo čistě ekonomicky měl takový zákon přijít už dávno. Počet obyvatel Japonska se od roku 2015 každoročně snižuje, v poslední době o nejméně 300.000 lidí. Kvůli malému počtu dětí se ročně zavírá na 300 škol. Podle údajů japonské obchodní komory trpí dvě třetiny firem nedostatkem pracovních sil. Už dlouho se nedostává pečovatelů, kteří by se postarali o nyní již více než 35 milionů seniorů.

Kroky, které by umožnily se s těmito výzvami vyrovnat bez imigrace, už vláda podnikla. Postupně zvedla věk nástupu do důchodu z 60 na 65 let. Lepší nabídkou zařízení péče o děti se snaží dostat na trh práce více žen. Také finančně podporuje výzkum, který zkoumá možnosti automatizace pracovních procesů.

Už nyní je ale jasné, že otevření pracovního trhu cizincům stávající demografický trend nezastaví. Stát odhaduje, že by jich bylo potřeba třikrát více.

Zákon, který vstoupil v platnost 1. dubna, se přitom jeví být nejzazší hranicí možného. Podle průzkumů se ke zmírnění imigrační politiky staví skepticky asi polovina Japonců. Hlasití odpůrci Abeho přistěhovalecké politiky, kteří již zorganizovali několik demonstrací, brojí i proti vyhlídce, že od roku 2021 by se nyní zavedená pravidla měla dále zmírnit. Na menší množství obzvláště úspěšných zahraničních pracovníků už by se nevztahovala povinnost odchodu po pěti letech a za určitých podmínek by se za nimi mohli přistěhovat rodinní příslušníci.

To vadí těm, kteří zdůrazňují, že téměř dvouprocentní podíl obyvatelstva nejaponského původu je již nyní historicky vysoký. Před třiceti lety byl ještě na polovině. V mezinárodním měřítku ale zůstává velmi nízký - v Německu nemá od uprchlické krize v roce 2015 německý pas devět procent obyvatel, v USA je cizinec každý pátý a ve Švýcarsku dokonce každý čtvrtý.

Japonská vláda se pokusila vyřešit stárnutí obyvatelstva imigrací již jednou. Na přelomu tisíciletí začala na práce, které již nechtěl vykonávat žádný Japonec, najímat osoby japonského původu z Brazílie a Peru. V rámci programu přišlo do země do roku 2004 téměř 300.000 pracovníků. Ale chyběly integrační programy, sousedé si stěžovali na hlasitou latinskoamerickou muziku, proticizineckou náladu šířila média. Od roku 2009 začala tedy vláda nabízet polovičním Japoncům jednosměrný lístek na cestu ze země s podmínkou, že si v Japonsku v budoucnu už práci hledat nebudou.

Výhrady proti příliš velké různorodosti jsou převážně kulturního rázu. Mnoho především starších Japonců a Japonek se obává ohrožení svého způsobu života. Ale od podzimu 2013, kdy Tokio získalo pořadatelství olympijských her, se společnost pokouší být k cizincům vstřícnější. Více podpory se dostává výuce angličtiny na školách a mnoho Japonců se zajímá o okolní svět. Nikdy nebylo na ulicích k vidění tolik názvů ulic, jídelních lístků a reklamních nápisů v angličtině jako dnes. I když se tyto pokusy o internacionalizaci zatím zaměřují na rostoucí počty turistů, pomoct by mohly i těm, kteří do země přijdou za prací, uzavírá list Die Zeit.