USA se vůbec nepoučily: Irák jako Vietnam? Diplomat běduje

Obama chystá nápor

"V roce 2011 v souladu se svým slibem z kampaně, který mu pomohl dostat se do Bílého domu, prezident Barack Obama uzavřel osm let trvající americkou válku v Iráku. Odstřihl se, stáhl se, sbalil se a odešel. Pak se Amerika vrátila. V srpnu 2014 se Obama uchýlil s emotivním apelem k záchraně Jazídů před Islámským státem (IS) k bombardovací kampani. Byl otevřen masivní kohoutek a do regionu proudí zbraně. Počet amerických vojáků ze zvedl na 3100, přičemž je v tichosti doplnilo 6300 civilních instruktorů. Ctihodnou misí bylo vycvičit - či vybičovat iráckou armádu do formy," píše Buren.   

"Po dalším neslavném ústupu irácké armády, tentokrát v Ramádí, oznámila Obamova administrativa minulý týden změnu: Amerika pošle dalších 450 vojáků, aby založili novou základnu v al Taquaddum v provincii Anbar. Je jasné, že Spojené státy již nevěří, že irácká armáda existuje. To, co zbývá, je především politicky korektní nástroj distribuce amerických zbraní a fikce pro média. Amerika namísto toho spolupracuje přímo se třemi sektářskými milicemi v jejich fakticky separátních státech (v současnosti americké irácké souostroví zahrnuje jeden v sunnitském Anbaru, další na kurdském teritoriu a třetí v ši'íty kontrolovaných oblastech). Nadějí je, že tyto milice od sebe budou odvádět pozornost natolik dlouho, aby bylo možné soustředit se na IS. To je pochopitelně nemožné; kromě Američanů každý v Iráku ví, že IS je symptomem širší občanské války, nikoliv samostatná hrozba pro něčí domovinu," konstatuje bývalý diplomat.

Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.   

"Je rovněž důležité, že Spojené státy budou ignorovat námitku Bagdádu, aby nevyzbrojovaly a necvičily sunnitské kmeny. Bagdád zhruba šest týdnů nevyslal žádné nové rekruty do amerických výcvikového centra Ain al-Asad na sunnitském území; namísto toho Spojené státy přímo pracují s sunnitskými rekruty v Taqaddumu. Obamův nový plán také pošle americké zbraně přímo sunnitům na novou základnu, čímž obejde kontrolu Bagdádu. To je zřejmě začátek Obamova náporu. Generál Martin Dempsey, předseda náčelníků štábů, nastínil vytvoření toho, co nazývá lekníny - americké základny rozeseté napříč zemí. Pochopitelně, podobně jako Taqaddum, budou tyto lekníny vyžadovat stovky dalších amerických vojenských poradců, kteří budou jako mouchy riskovat, že je schramstne žába IS. Jakýkoliv útok na americké vojáky bude vyžadovat odpověď, což je kruh, který může zatáhnout Spojené státy do hlubšího otevřeného konfliktu," varuje publicista.   

"Nová strategie také reviduje roli amerických vojsk v Iráku. Nový výcvik znamená radit a pomáhat. Zatímco se opatrně tvrdí, že Američané se přímo do bojů nezapojí, signály naznačují, že rady a pomoc budou probíhat velmi blízko frontě. Pro shrnutí: Více vojáků, více základen, více přímočarých rolí, vše prováděno proti vůli tamní vlády, s níž, jak se zdá, Spojené státy již ztratily trpělivost. Zářné světlo vítězství čeká po letech cesty v tunelu. Už jsme tohle kdysi viděli. Bylo to ve Vietnamu," deklaruje ex-diplomat.  

Paralela s Vietnamem

"Některé detaily jsou odlišné. Přechod od leteckých úderů k instruktorům a poradcům a následně k bojovým jednotkám trval ve vietnamské válce roky. Obama se posunul k fázi poradců během měsíců. Íránci bojující v Iráku mají se Spojenými státy stejný dlouhodobý cíl - zatlačit IS, ale stejně jako v případě Rusů a Číňanů ve Vietnamu, jejich klíčový program je v rozporu s americkou politikou," vysvětluje Buren.

"Podobnosti jsou mezitím nasnadě. Stejně jako ve Vietnamu série Amerikou porozených vlád v Bagdádu nedokázala plnit příkazy Washingtonu; operovaly nezávisle v rámci nekompetence a korupce. Pro obě války je charakteristický boj dobra se zlem (vrazi dětí ve Vietnamu, džihádisté usekávající hlavy meči v Iráku); obě byly zahájeny pod zpochybnitelnou záminkou (humanitární intervence v Iráku, reakce na údajný, ale pochybný útok na loď amerického námořnictva v Tonkinském zálivu v roce 1964) a jsou součástí většího globálního boje (proti komunismu, proti islámskému extremismu). Navzdory proklamovaným sázkám se jen málo spojenců, pokud vůbec nějací, zapojilo. V obou válkách oficiální národní armáda - vycvičená, proškolená a přecvičená za velké náklady - nebojuje za svou zemi. Hostitelské zemi je pak přiřknuta jasná odpovědnost za řešení svých (Amerikou vytvořených) problémů, i v momentě, kdy Amerika přebírá větší roli," činí paralelu publicista.         

"Ve Vietnamu byli Američané chyceni mezi dvěma stranami občanské války. V Iráku jsou nejméně tři, ale Amerika znovu sedí ve středu, je všemi využívána, ale nikdo ji nevěří. V Obamovi lze dokonce vidět dotek vietnamské éry ministra obrany Roberta McNamary. Ve svém nekrologu NY Times napsal, že McNamara si vedl dobře, než opustil Pentagon, že válka byla marná, ale on nedokázal až do sklonku svého života sdílet tento pohled s veřejností. V roce 1995 pak vystoupil proti svému vedení války, když v pamětech přiznal, že byla špatná, strašlivě špatná. Stejně jako u McNamary, Obamův letitý nejistý přístup k Iráku může naznačovat, že osobně ví, že válku nelze vyhrát, ale veřejně ji přesto eskaluje, jelikož je uvězněn na horské dráze své doby a politiky," spekuluje bývalý diplomat.   

"Jeden rozdíl mezi Irákem a Vietnamem je přesto ostrý jako břitva. Spojené státy nakonec Vietnam opustily. Odstřihly se, stáhly se, sbalily se a odešly. Na rozdíl od Iráku však Spojené státy nebyly natolik hloupé, aby se tam vrátily," konstatuje závěrem komentář.

EuroZprávy.cz se snaží svým čtenářům nabídnout pohled na události ze široké perspektivy. Našim cílem je nestranné zpravodajství, proto hledáme názory napříč politickým spektrem. Děkujeme za pochopení.