Erdoganovo Turecko je v troskách, domnívá se odborník

Ještě před pár lety tureckou zahraniční politiku charakterizovalo označení "politika nulových problémů se sousedy". Turecko začínalo být dominantní mocností regionu a díky demokratizaci a domácím reformám jeho měkká moc rostla, stejně jako ekonomika. Zdálo se, že vychytralá diplomacie učiní z Ankary mediátora regionálních konfliktů.

"Nyní tato politika leží v troskách. Je obětí nepředvídatelného zvratu po Arabském jaru, a to zejména v Sýrii," konstatoval autor a poukázal na zhoršení vztahů Turecka s téměř všemi jeho sousedy, ale i na rostoucí napětí s USA, EU i Ruskem. "Má-li dnes Ankara nějakou moc, je to především kvůli její geografické pozici, která jí dává blízkost k Sýrii, uprchlické kalamitě, a kvůli ochotě využívat taktiku nátlaku v diplomatických interakcích."

Příchod Arabského jara měl nejprve za následek užší spolupráci mezi Tureckem a Spojenými státy, kdy oba státy společně volaly po odchodu egyptského prezidenta Mubaraka. Turecko se tehdy ukázalo být fungujícím modelem blízkovýchodní země, která úspěšně dokázala skloubit islám s demokracií.

Turecko však chtělo víc než jen být příkladem pro své sousedy, a vzestup Muslimského bratrstva v okolí, s nímž mělo AKP úzké vztahy, pootevřel Ankaře vyhlídku stát se vedoucí mocností v regionu. Po svržení vlády Muslimského bratrstva v Egyptě se turecký sen začal postupně rozplývat. Největší vliv na ztrátu tureckého postavení pak měla podle autora syrská krize.

Před začátkem nepokojů v roce 2011 byla Sýrie klasickým příkladem země, na níž Turecko uplatňovalo svou "politiku nulových problémů." Záhy po vzestupu AKP navázal Erdogan s Asadem úzké pracovní i osobní vztahy, vzhledem k dosavadnímu vypětí se přitom jednalo o pozoruhodný obrat.

Když pak v Sýrii propukly protesty, Erdogan se nejprve snažil zabránit, aby Asada potkal stejný osud jako jeho egyptské a tuniské kolegy. Poté, co se Asad uchýlil k použití síly, Erdogan se od něj z řady důvodů odvrátil, vyzval k jeho odstranění a veřejně prohlásil, že syrskému diktátorovi zbývá už jen pár měsíců u moci, připomněl Barkey.

Poté čekalo Turecko zklamání v podobě americké neochoty vstoupit do Sýrie. Následně se Erdogan uchýlil k podpoře zahraničních bojovníků, kteří přes jeho hranice začali proudit do severní Sýrie. Autor poukázal na skutečnost, že daný postup měl za následek nejen radikalizaci syrské opozice, ale také zhoršení vztahů s USA a EU.

Podle Barkeyho turecká vláda tušila, že řada z těchto zahraničních bojovníků se následně připojí k různým džihádistickým milicím. Z toho nejvíce vytěžil Islámský stát a zbudovaná "džihádistická" infrastruktura se následně proti Turecku obrátila. V té souvislosti zmínil autor několik teroristických útoků, které IS v nedávné době v Turecku uskutečnil.

Psali jsme: Turecko v koncích: Více uprchlíků nezvládneme, zní z vlády Invazi do Sýrie na vlastní pěst nechystáme, vzkazuje Turecko do Moskvy Mírové rozhovory, když Rusko v Sýrii zabíjí? OSN přerušila jednání v Ženevě  

"Posílení syrských Kurdů se stalo nejdůležitějším následkem syrské spirály chaosu. (...) Kurdové byli schopni využít zlomení země, aby uplatnili nárok na území, kde tvoří většinu. Brzy pak našli silného spojence v USA," upozornil Barkey a konstatoval, že dané spojenectví bylo uzavřeno na úkor Turecka. Syrští Kurdové mají totiž pochopitelně velmi úzké vazby na tureckou PKK (Stranu kurdských pracujících).

A i když dal Washington jasně najevo, že mezi PKK a PYD (Strana demokratické unie sdružující Kurdy na severu Sýrie) rozlišuje, přesto americká pomoc syrským Kurdům, je pro Turecko výraznou komplikací.

"Ve zpětném pohledu se vítězství syrských Kurdů v Kobani s ukázalo být smrtelnou ránou pro domácí mírový proces Turecka s jeho kurdskou populací," konstatoval autor a dodal, že Erdogan má tendence považovat PYD za větší pohromu než samotný IS. Turecko se totiž snaží za každou cenu zabránit snahám své kurdské menšiny o vytvoření autonomní menšiny na jižní hranici Turecka. Erdogan podle Barkeyho správně pochopil, že udržení města Kobani představuje možný bod zvratu pro štěstí Kurdů v regionu. Kurdové podkopávají domácí i mezinárodní postavení Erdogana, domnívá se autor.

A aby toho nebylo málo, Turecko podcenilo Putina a listopadové sestřelení ruského letounu za sebou zanechalo kromě napětí také nepříjemné ekonomické sankce. Turecko také s úzkostí sleduje rusko-íránskou podporu Asada.

Erdogan se však svého snu o tureckém vlivu v regionu nevzdává. Ankara nedávno oznámila úmysl otevřít námořní základny v Kataru a postavit vzdělávací zařízení v Somálsku. Dále se v poslední době Turecký prezident snaží o sblížení s Izraelem, což by mu pootevřelo lukrativní možnost výstavby plynovodu z východního středomoří přes Kypr do Turecka.

Barkey zmiňuje tři vzájemně propojené výzvy, které v současné době před Erdoganem stojí. Jedná se o ústavní změnu, o níž prezident neúprosně usiluje, a jež by jeho institucím umožnila neomezeně řídit Turecko. Další výzvou je problematika Kurdů a eskalující konflikt s nimi. Za třetí se jedná o situaci v Sýrii, jejíž zhoršení s sebou může přinést nejenom vyhrocení konfliktu s Kurdy, ale také zhoršení vztahů s USA.

"Pokud jde o Sýrii, existuje zde zjevně velký rozdíl v prioritách Turecka a Spojených států a Evropy. Pro západní partnery Turecka je hlavní prioritou porážka IS, zatímco Ankaře jde o svržení Asadova režimu a znemožnění vytvoření autonomní kurdské oblasti v Sýrii.

Pokračování kurdského sporu doma bude dále tlačit Ankaru od svých spojenců, " konstatoval v závěru komentáře Henri J. Barkey a dodal, že turecká zahraniční politika dnes již není o Turecku, nýbrž o Erdoganovi, který v současné době nemá žádného konkurenta. Podoba politiky je produktem jeho světonázoru, rozmarů a preferencí a jeho systematické postupy vysvětlují, jak jeho někdejší vzestupy, tak i současné pády.