USA si zahrávají s ohněm. Podpora Kurdů představuje velké riziko

USA má dlouhé dějiny podpory místních bojovníků na územích, kde prováděli invaze nebo kde chtěli získat opozici vůči jim nevyhovujícím silám. Ne vždy ale to bylo ku prospěchu věci. Rebelové v Libyi uskutečňovali ty samé ukrutnosti (mimo jiné i etnické čistky) jako Kadáffího síly. Irácká vláda dominovaná šiíty používala využívala Spojenými státy vytrénované síly jako komanda smrti proti sunnitům. Afgánští mudžáhidové zformovali Taliban a syrští rebelové jsou spíše nespolehliví spojenci, kteří se snadno mohou připojit k Al-Káidou založenou formaci Nusra Front.

I ve světle této varovné historie National Interest považuje podporu Kurdů za morální i politickou povinnost USA. Na rozdíl od jiných se Kurdské síly ukázaly jako jedny z mála skutečně efektivních v boji vůči IS. Podle Eda Royceho, člena Sněmovny reprezentantů USA 16 000 početná Pešmerga jediným účinným spojencem proti IS na území Sýrie a Iráku. Jejich podpora i přes odpor ze strany Bagdádu a Ankary by pomohla znovu-přesvědčit ostatní spojence USA v regionu, ale i v Evropě a Jižní Asii, že USA své spojence neopouští, domnívá se National Interest. Renomé USA je v tomto ohledu velmi nízké, protože USA nakonec opustily ty Iráčany a Afgánce, kteří jim pomáhaly během jejich invazí. Hodí se dodat, říká National Interest, že Kurdistán byl jedním z mála míst v Iráku, kde americká vojska neutrpěla žádné ztráty.

National Interest přiznává, že kurské síly – i přes časté zobrazení v médiích – nejsou unifikované. Většina z pesmergy náleží do jedné z dvou hlavních politických stran v iráckém Kurdistánu: Kurdské demokratické straně (KDP) a Patriotické unii Kurdistánu (PUK).  Tyto dvě strany vedly spolu občanskou válku v letech 1994 a 1998. Každá z těchto skupin ještě zahrnuje různé podskupiny s vlastními vůdci a loajálními bojovníky. Nikdo nemůže tedy předvídat, zda se dokáží shodnout na finální podobě Kurdského státu. I tak si ale Kurdové zaslouží učinit rozhodnutí podle sebe, domnívá se National Interest.

Samozřejmě, Bagdád by se na takový zásah ve svém území dívá dost nelibě. Jedním z důvodů, proč USA i před oddaný boj Kurdů proti IS je podporovali jen v malé míře, je jejich formalistická představa, že tato pomoc musí jít přes národní vládu – tedy přes Bagdád. Irácká vláda však soustavně přehlíží požadavky USA, aby vytvořily inkluzivní vládu a namísto toho pokračuje ve svém budování Iráku jako šíitského státu pro šíity podle vzoru Iránu, jehož vliv na Irák se stále více a více zvětšuje. USA nemá důvod se ptát a řídit se jejich souhlasem, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že vymezení území Iráku jsou koloniálním a přežitým konstruktem, který vhrl Kurdy mezi další etnické a kulturní skupiny, s kterými neměli nic společného, říká National Interest.

Co se týče Turecka, USA měly v minulosti tendenci se ohlížet na jeho zájmy, které jsou dost proti-kurdské, jakožto člena NATO a zemi, která poskytuje USA území pro vojenské základny. Turecko se obává, že kurdský stát u jeho hranic by mohl povzbudit turecké Kurdy k separaci. Turecké orgány považují kurské organizace za teroristy. Část tohoto přesvědčení sdílí i USA, které označily Kurdskou stranu pracujících (PKK) za teroristickou organizaci. USA zatím zavíraly oči též před tureckým bombardováním pozic v PKK, což podle National Interest je jednoznačné porušení mezinárodní práva. Pdole National Interest by USA namísto toho, aby nechávaly Turecko pokračovat v jeho systematickém útlaku Kurdů, by jej měly přinutit uznat kurdskou autonomii výměnou za závazek ze strany PKK, že zastaví veškeré teroristické činy.

Jakmile se syrská válka přiblíží ke svému konci, zcela nepochybně se objeví nějací realisté, kteří budou argumentovat, že USA by se měly dát na stranu Ankary a Bagdádu a opustit Kurdy. Tak se již stalo v případě Iráku, kdy Kurdové byli vyznáni USA, aby bojovali proti Saddámovi za jejich podpory, aby je ale později nechali jejich osudu, když je irácké síly bombardovaly. Opakování této politiky by bylo nejenom morálním sleháním, ale též politicky nemoudré, varuje National Interest. Všichni ostatní spojenci USA uvidí, jak cynicky jednají se s Kurdy a budou se pak sami sebe ptát, proč by na sebe měli vzít riziko a postavit se na strnau USA proti Iránu, Rusku či Číně.

Vstřícný postoj Donalda Trumpa k Vladimíru Putinovi by mohl přerůst až v jakousi novou verzi jaltské dohody, obávají se komentátoři.  Příliš benevolentní přístup k Putinovi by mohl být z jeho strany čten jako slabost vhodná k využití. Zrušení sankcí a osekání podpory USA vnímají baltské státy či Polsko jako potenciální pozvání Putina k rozdělení si sfér vlivu, jako se tomu stalo v roce 1945 mezi Rooseveltem a Stalinem.