Revoluce na Blízkém východě? Ženy odmítají nosit hidžáb, ukazuje vládní studie

Ruhání zveřejnil v neděli tříletou studii, která na základě srovnání let 2006, 2007, 2010 a 2014 odhaluje rostoucí nechuť iránských žen nosit povinné hidžáby. Podle Centra strategických studií strategických studií, které funguje jako součást úřadu íránského prezidenta, v roce 2006 34% Íránců věřilo, že by vládě neměla diktovat to, co mají ženy nosit. V roce 2014 už to bylo 49%. Jedna íránská žena, která si přála zůstat v anonymitě, řekla německému médiu Deutsche Welle, že kdyby se průzkum prováděl nyní, číslo by bylo zcela ještě větší.

Ve studii jsou další zajímavé poznatky. V roce 2006 si 54% dotázaných myslelo, že ženy by měly nosit nádor, splývavý oděv zahalující celé tělo kromě tváře. V roce 2014 to bylo už jen 34%.

Studie byla zveřejněna jen několik dní poté, co 29 žen bylo zadrženo úřady za sundání si šátku. Ženám hrozí vězení až na dva měsíce a pokuta v přepočtu 500 Kč. Ženy tak učinili v rámci kampaně známé jako Bílé středy (White Wednesdays), která je podporována od perských exulantek a která je protestem proti přísným náboženským zákonům země. Hlavní prokurátor nazval hnutí „dětinským“., financovaným zahraničními agenty.

Studie však odhaluje, že v Íránu roste počet těch, co nesouhlasí s tvrdými tresty vůči ženám které byly na veřejnosti chyceni bez povinné pokrývky hlavy. 2006 s těmito tresty souhlasila polovina dotázaných, v roce 2010 to už bylo jen 39%.

Žena - íránský podčlověk 

Povinnost žen mít na veřejnosti hidžáb byla ustanovena íránskou vládou ihned po jejím nástupu k moci po úspěšné revoluci proti předchozímu režimu. Byly to právě ženy, které v stály v čele revoluce, protestující mimo jiné i proti nařízením sekulárního šáha Muhammada Rezá Pahlavího, který nechal násilně odstranit ženské šátky. Odlišná, avšak podobně násilná politika nového režimu ženy příliš nepotěšila. Íránská advokátka, aktivistka za lidská práva a první muslimská nositelka Nobelovy ceny za mír, Širín Ebadiová, okomentovala íránskou revoluci v roce 1979 jako „revoluci mužů proti ženám.“

Ženy v Íránu nemají příliš práv. Jejich svědectví u soudního dvora není stejné jako u mužů a mohou zdědit pouze polovinu toho, co mužští členové rodiny.  V rodině mohou ženy zdědit pouze polovinu mužských členů. Je jim též odepřeno vykonávat prakticky cokoliv bez souhlasu manžela či jiného mužského opatrovníka. Spisovatelka a novinářka Ava Homaová tvrdí, že v Íránu je žena oficiálně podčlověkem.

V roce 2006 byla potlačena kampaň o milionech podpisů proti diskriminačním rodinným zákonům. V roce 2015 byla zahájena jiná kampaň, nazvaná "Moji tajná svoboda" íránskou novinářkou Masih Alinejadovou, který sídlí v USA, spočívající v sdílení íránských žen bez hidžábu. Alinjedová též stojí za „Bílými středami“. Podle ní ženy díky kampaním zjistily, že nejsou sami a mohou využít hastag #WhiteWednesdays ke spojení se s ostatními ženami, nespokojenými s omezujícími zákony země.

Homaová podotýká, že (ne)nošení šátků není největším tématem pro íránské ženy. Spolu s muži se i ony účastnily vlny demonstrací proti ekonomickému stavu a politickému vedení země. Ženská práva jsou nicméně významným důvody, proč protestují. Odpor vůči povinnému nošení šátku je pro ně prvním krokem k tomu, aby řekly dalším, podstatnějším a do každodenního života více zasahujícím zákonům a pravidlům.

Skryté motivy

Právě propojenost protestujících žen s širšími protesty nespojené nižší a střední třídy mohl být důvodem, proč íránský prezident se rozhodl vydat studii a ukázat tak jisté sympatie vůči ženskému hnutí. V širokém spektru hesel demonstrantů se objevily i ty, které byly velmi negativní vůči jeho osobě – mimo jiné i výhrůžky smrti. Rúhaní, považovaný za reformátora rigidního Íránu, má spoustu důvodů, aby si rozhněvané demonstranty naklonil na svoji stranu. 

Deutsche Welle podotýká, že se jedná již o druhý čas, kdy Rúhání zveřejnil vůči vládě kritickou zprávu, kterou se pokoušel získat politické body. V prosinci zveřejnil v plném rozsahu vládní rozpočet. Doufal, že hněv na jeho nedostatečné reformy, které slíbil učinit při prezidentské volbě, bude přesměrován na konzervativní náboženské instituce, když odhalí, kolik na ně jde prostředků ze státního rozpočtu. Jeho rozhodnutí nevyšlo tak úplně podle jeho představ – hněv lidu se obrátil na vládu jako celek.