Čtyři roky války na Ukrajině otřásly celým světem. Mezi Ukrajinci sílí vyčerpání a pocit, že zůstali sami

Podle západních odhadů by pád Kyjeva znamenal přiblížení ruských vojsk přímo k hranicím NATO. Přesto tato hrozba nevyvolala v Evropě dostatečnou akci. Americká podpora pod vedením Donalda Trumpa se změnila v nepředvídatelnou diplomacii, která opustila dekády budované normy. Výsledkem jsou sice tvrdé sankce na ropu, ale také „červený koberec“ pro Vladimira Putina na Aljašce a neustálý tlak na Ukrajinu, aby přistoupila ke kompromisům. Sliby o míru do 24 hodin se nenaplnily a ani nedávná jednání v Ženevě nepřinesla žádný posun.

Zásadní revolucí, kterou válka přinesla, je automatizace zabíjení. Útočné drony vyplnily mezery v ukrajinské obraně a nastartovaly inovační cyklus, který nemá obdoby. Každých šest týdnů se na frontě objevuje nová technologie – od dronů s pohybovými senzory, které v tichosti čekají na pěchotu, až po efektivní zachycovače íránských Šáhedů. Tato technologická proměna nutí západní armády k drastickému přehodnocení jejich vlastních strategií.

Evropa se mezitím nachází v krizi identity. Spoléhání se na americký bezpečnostní deštník slábne, ale evropští lídři jen pomalu zvyšují výdaje na obranu. Zatímco ruské drony narušují evropský vzdušný prostor a na kontinentu přibývá sabotáží napojených na Moskvu, západní představitelé stále doufají v ekonomický kolaps Ruska, namísto aby budovali vlastní odstrašující sílu. Sliby o zvýšení rozpočtů na 5 % HDP jsou často směřovány až do horizontu deseti let, kdy už současní politici nebudou u moci.

Globální mocenská rovnováha se rovněž vychýlila. USA se stahují z role světového lídra a zaměřují se na lokální cíle a ideologicky spřízněné spojence. Rusko se stává „mladším partnerem“ Číny, která ho drží nad vodou nákupem ropy a dodávkami technologií. Indie, dlouholetý spojenec USA, rovněž financuje ruskou válečnou mašinerii nákupem levných surovin. Tato nová éra znamená konec americké globální dominance a nástup světa, kde velmoci oddělené oceány sledují čistě vlastní zájmy.

Pro obyčejné Ukrajince však tyto geopolitické posuny znamenají konkrétní bolest a ztráty. Armádní důstojnice Káťa popisuje válku jako hru, do které musí neustále vhazovat další mince, aby mohli hrát další kolo. Kromě technologické převahy Rusů ji trápí i nedostatek lidí a nezkušenost některých velitelů, což vede ke zbytečným obětem. Smrt je v jejím životě všudypřítomná – před osmnácti měsíci spáchal sebevraždu jí blízký medik a zprávy o padlých přicházejí denně.

Civilisté v blízkosti fronty, jako například Julie z Kramatorsku, zažívají bleskovou proměnu svých domovů v ruiny. Město, které ještě nedávno žilo relativně normálním životem s otevřenými kavárnami a holičstvími, nyní čelí každodenním náletům a útokům malých dronů na civilní auta a byty. Julie, která jako poslední z rodiny opouští město, odchází do Charkova, zatímco její přítel byl právě odveden do armády.

Navzdory obrovskému vyčerpání a faktu, že Rusko má na frontě často převahu 20 ku 1 v počtu vojáků, si Ukrajinci zachovávají neuvěřitelné odhodlání. Tymur Samosudov, který velí jednotce interceptorů v Oděse, věří v neporazitelnost své země právě proto, že Ukrajinci udělají pro vítězství vše, ať už jim někdo pomůže, nebo ne. Válka sice rozvrátila pětinu země, ale Ukrajinci se znovu a znovu zvedají z prachu, i když zůstávají ve svém boji téměř osamoceni.