Dohoda, která může vše zhoršit? Před deseti lety už k jednomu podpisu došlo, situaci to jen přitížilo

Před deseti lety, v únoru 2015, byla podepsána druhá dohoda z Minsku, která měla zastavit tehdejší konflikt mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty v Doněcké a Luhanské oblasti. Místo toho se však stala pouze dočasným řešením, které umožnilo Rusku získat čas a připravit se na plnohodnotnou invazi v roce 2022. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj proto varoval Spojené státy před opakováním stejné chyby. „Řekl jsem prezidentu Trumpovi, že Putin umí podvádět. Oklamal mě takto po Minsku,“ prohlásil v nedávném rozhovoru.

Zkušenost z Minsku poskytuje tři důležitá ponaučení, která by současní vyjednavači neměli ignorovat, píše CNN.

Prvním klíčovým faktorem je vojenská síla Ukrajiny. V roce 2015 byla ukrajinská armáda slabě vyzbrojená a západní pomoc se omezovala především na neletální vybavení. Německá kancléřka Angela Merkelová tehdy v Mnichově uvedla, že konflikt nelze vyřešit vojenskými prostředky, ale zároveň uznala, že dohody z Minsku nemusí uspět. Obě minské dohody navíc vznikly v době, kdy Ukrajina utrpěla velké vojenské porážky – v roce 2014 u Ilovajsku a o půl roku později u Debalceva. To vedlo k tomu, že vyjednávání probíhala pod tlakem a ve prospěch Ruska. Dnes je ukrajinská armáda mnohem silnější, ale zůstává zranitelná kvůli zpoždění americké vojenské pomoci a současným postupným ruským územním ziskům na východě země.

Druhým ponaučením je nebezpečí příliš uspěchaného vyjednávání. Dohody z Minsku byly sepsány narychlo a měly řadu nejasností. Největší problém spočíval v rozdílných interpretacích jejich provedení – zatímco Kyjev požadoval nejprve bezpečnost a poté politické změny, Moskva tvrdila opak: jakmile se udělí autonomie separatistickým oblastem, boje skončí. Ve skutečnosti šlo o ruskou taktiku, jak oslabit ukrajinskou suverenitu. Podle expertů hrozí, že současná jednání dopadnou podobně, protože Trumpova administrativa chce konflikt ukončit co nejrychleji, bez ohledu na dlouhodobé důsledky.

Třetím rizikem jsou dezinformační narativy. Minsk II nikdy neobsahoval slovo „Rusko“, přestože Moskva poskytovala separatistům zbraně i vojenské jednotky. Mezinárodní diplomacie tehdy udržovala fikci, že konflikt je pouze vnitřní záležitostí Ukrajiny. Dnes Putin používá podobnou strategii, když tvrdí, že Zelenskyj je nelegitimním vůdcem, protože nevyhlásil volby – ačkoli ukrajinská ústava zakazuje konání voleb během stanného práva. Navíc stejný narativ nedávno zopakoval i prezident Trump, když Zelenského označil za „diktátora bez voleb.“

Zásadní problém Minských dohod byl v tom, že Rusko nikdy nechtělo skutečný mír. Jeho cílem bylo vždy oslabit Ukrajinu a přinutit ji k podřízenosti. To potvrzují i výroky Vladimira Putina a jeho spojenců, kteří i v posledních měsících zpochybňovali samotnou existenci Ukrajiny jako nezávislého státu. Pokud dnešní jednání tuto základní realitu nezohlední, historie se může zopakovat.