Vědci řeší novou záhadu. Objevili atmosféru na planetě, kde to teoreticky nemělo být možné

V této mrazivé oblasti na okraji sluneční soustavy se nacházejí tisíce ledových a skalnatých objektů, známých jako transneptunická tělesa (TNO). Jde o pozůstatky z dob formování systému před 4,5 miliardami let. Největším z nich je trpasličí planeta Pluto, která jako jediná dosud vykazovala známky tenké atmosféry. Ostatní velká tělesa jako Eris nebo Makemake se zdála být zcela bez ovzduší.

Průlom přišel při studiu objektu s označením (612533) 2002 XV93. Zatímco Pluto má v průměru necelých 2 400 kilometrů, toto těleso měří pouhých 500 kilometrů. Vědci pod vedením doktora Ko Arimacua z Národní astronomické observatoře v Japonsku využili vzácnou příležitost, kdy se objekt v lednu 2024 z pohledu ze Země ocitl přímo před jasnou hvězdou.

Tento jev, odborně nazývaný hvězdná okultace, umožňuje astronomům zkoumat detaily vzdálených objektů. Pokud těleso nemá žádnou atmosféru, hvězda za ním zmizí a znovu se objeví velmi ostře. V případě 2002 XV93 však data ukázala plynulou změnu jasu trvající asi 1,5 sekundy, což lze vysvětlit pouze ohybem světla v tenké vrstvě plynů.

Podle výpočtů je tato atmosféra 5 až 10 milionkrát řidší než ta pozemská. Vědci nyní pracují se dvěma hlavními teoriemi jejího vzniku. První možností je kryovulkanismus, tedy proces, kdy se z nitra ledového tělesa uvolňují plyny jako metan či dusík. Druhou variantou je náraz jiného objektu, například komety, který dočasně uvolnil podpovrchové plyny do okolí.

Pokud by atmosféra vznikla nárazem, pravděpodobně by se rozptýlila během několika stovek let. Jestliže je však doplňována pravidelnou vulkanickou činností, mohla by kolem tělesa setrvat mnohem déle. Budoucí pozorování, například pomocí Vesmírného dalekohledu Jamese Webba, by mohla přesně určit složení těchto plynů a potvrdit jejich původ.

Webbův teleskop je schopen zachytit emise metanu nebo oxidu uhelnatého, což by vědcům napovědělo, jak se atmosféra v čase vyvíjí. Arimacuův tým mezitím pokračuje v pátrání po podobných úkazech u dalších malých těles. Chtějí zjistit, zda je 2002 XV93 vzácnou výjimkou, nebo zda je přítomnost atmosféry u takto malých objektů běžnější, než se zdálo.

Odborníci, kteří se na studii přímo nepodíleli, označují objev za fascinující. Potvrzuje totiž, že i relativně malá tělesa mohou vykazovat nedávnou nebo dokonce současnou geologickou aktivitu. To vyvrací starší představy o tom, že menší objekty v Kuiperově pásu jsou pouze mrtvými a zmrzlými kusy skály.

Celý objev podtrhuje význam zapojení moderních technologií i laické veřejnosti. Při měření v Japonsku byl totiž kromě profesionálních observatoří v Kjótu a Naganu využit i dalekohled provozovaný amatérským vědcem ve Fukušimě. Právě kombinace dat z různých míst umožnila takto jemný atmosférický signál potvrdit.

Výsledky studie naznačují, že Kuiperův pás je mnohem dynamičtějším místem, než jsme si dříve mysleli. Namísto chladného a nehybného prostoru se nám odkrývá oblast plná aktivity, kde dochází k erupcím plynů a kde se stále nacházejí základní stavební kameny pro vznik planet i života.