Dokáže síla převážit nad totálním vyčerpáním? Ukrajina se chystá na dosud nejtemnější zimu

Situace v zemi se dramaticky komplikuje na několika frontách současně. Ruská vojska pomalu, ale vytrvale postupují na Donbasu a neustálé útoky na energetickou infrastrukturu uvrhly ukrajinská města do hodinových výpadků proudu.

K tomu se přidává rozpočtový deficit, krize při odvodech nových vojáků a diplomatický tlak z Washingtonu. Donald Trump dává v prvním roce svého úřadu jasně najevo, že je mnohem přístupnější narativům Moskvy než požadavkům Kyjeva, což v lidech vyvolává pocit osamocení.

Mnozí Ukrajinci se ocitají v rozporu mezi touhou po míru a obavami z bolestivých ústupků. Vyjednavači amerického prezidenta tlačí zemi k dohodě, která by mohla znamenat ztrátu území, aniž by existovaly záruky, že Rusko v budoucnu útoky neobnoví.

Sevgil Musaieva, šéfredaktorka Ukrajinské pravdy, popisuje tento moment jako balancování na hraně mezi vyčerpáním a silou. Jednoduché odpovědi neexistují a lidé se ptají, co by měli říci svým blízkým v místech, která mají být podle Trumpových návrhů postoupena Rusku.

Blízkost fronty dává těmto otázkám velmi konkrétní a děsivou podobu. Příkladem je město Vovčansk, které leží v troskách a zcela opuštěné. Místní policejní šéf Oleksij Kharkivskyi přirovnává město k Černobylu s tím rozdílem, že ve Vovčansku se kvůli mrtvolám, uhynulému dobytku a tisícům nevybuchlých granátů nebude moci nikdo procházet ještě dlouhé roky. Navzdory naprostému vyčerpání však Kharkivskyi odmítá kapitulaci a ptá se, za co jeho kolegové čtyři roky bojovali, pokud se má území jen tak odevzdat.

Ani v místech, která nejsou v přímé zóně bojů, není klid. V městečku Staryj Saltiv se pod troskami dvakrát zničené školy staví škola podzemní. Místní správa trvá na obnově i takto blízko ruských hranic, protože bez škol se lidé nikdy nevrátí a region definitivně zanikne. Konstiatyn Gordienko z místní správy přiznává pocit určitého nepochopení ze strany Evropy, ale zároveň dodává, že bolest z vytrženého zubu nelze vysvětlit někomu, kdo nikdy bolest zubů nezažil.

Kontrast mezi válečným utrpením a snahou o normální život je patrný i v Kyjevě. Zatímco lidé nakupují při svitu baterek v mobilu, jinde jsou vyprodané luxusní ochutnávky šampaňského. Generátory na každém rohu udržují v chodu restaurace i bary, ale jejich vrčení jen podtrhuje křehkost této normality. Ukrajina prokázala neuvěřitelnou schopnost inovace, zejména ve výrobě dronů, a její státní aparát se zatím nezhroutil, ale psychické i materiální zdroje se vyčerpávají.

Nejsmutnější osudy potkávají ty nejstarší. Sedmasedmdesátiletí manželé Mykola a Halyna Spivakovi žijí v provizorním kontejneru na místě svého zničeného domu. Halyna se v domě narodila v roce 1938 a jako dítě ji odtud deportovali nacisté, nyní musela na sklonku života přihlížet jeho zkáze znovu. Pár se sice pokoušel žít v bezpečnějším Charkově, ale nakonec se vrátili do trosek svého rodiště. Jako tažní ptáci, kteří se instinktivně vracejí domů, i oni chtějí dožít tam, kde strávili celý život.

Tato generace, která nepamatuje nic než práci a nyní válku, se o geopolitiku příliš nezajímá. Každý večer poslouchají rádio a doufají v jedinou zprávu: že se mocní konečně dohodnou a nastane klid.

Mykola Spivak si s trochou smutného humoru představuje, jak si všichni sednou k jednomu stolu, dají si skleničku vodky a konečně ten nekonečný konflikt ukončí. Pro něj a jeho ženu by mír znamenal tiché noci a důstojné dožití bez strachu z náletů.

Budoucnost Ukrajiny tak zůstává viset v nejistotě mezi tvrdou diplomatickou realitou Washingtonu a neutuchajícím odporem na frontě. Země se připravuje na zimu s vědomím, že její osud je nyní více než kdy jindy v rukou mezinárodních vyjednavačů.

Zatímco se na politické scéně mluví o principech a hranicích, v zemi zůstávají lidé, kteří jen chtějí přežít do dalšího jara. Tato „nejtemnější zima“ bude pro Ukrajinu zkouškou, zda její síla dokáže převážit nad totálním vyčerpáním.