ROZHOVOR | Posílení Ruska za Putina? Moskva je připravena, varuje historik

Co pro vás znamená konec druhé světové války?

Bezesporu konec nejstrašnějšího konfliktu, jaký lidstvo ve svých dosavadních dějinách zažilo, konec černé můry, která si vyžádala miliony mnohdy nevinných obětí a která poznamenala životy celé jedné generace prakticky všech obyvatel naší planety. Tento konflikt současně ukázal, že i „civilizovaná" moderní společnost je schopna obrátit se sama proti sobě nebo některým svým členům, a že je bohužel schopna využít všech vymožeností moderního státu nejen k vedení neomezeného válečného střetnutí o moc mezi jednotlivými státy nebo jejich bloky, ale také k fyzické likvidaci celých skupin obyvatelstva na základě jejich etnické, náboženské nebo společenské příslušnosti. Navzdory víře mnoha předních představitelů politické, kulturní i vědecké elity 19. století o nevyhnutelném pokroku a budování nové moderní civilizace tak druhá světová válka (společně s tou první) prokázala, že i moderní společnost je schopna propadnout se do víru organizovaného násilí a barbarství. Tuto skutečnost bychom si proto měli neustále připomínat a opakovat. V 90. letech celý západní svět s hrůzou přihlížel genocidě ve Rwandě a etnickým čistkám v zemích bývalé Jugoslávie, ale neměli bychom zapomínat, že něco podobného nebo spíše daleko horšího se dělo o 50 let před tím v samém srdci Evropy.

Letos oslavíme výročí 70 let od ukončení války, i přes tak dlouhou dobu je ale toto téma stále na stole. Jakou má v současnosti dohru?

Na něco takového by bylo možné odpovědět velmi komplexně, já se však omezím na pouhé konstatování, že druhá světová válka společně s následnou studenou válkou zformovaly současný svět, tak jak ho známe. Mnoho otázek však zůstalo dodnes nevyřešeno a mnohdy byly jen polozapomenuty. Vzpomeňme, jakou roli hrála otázka odsunu sudetských Němců po roce 1945 a Benešovy dekrety při našich prezidentských volbách, nebo jak významnou úlohu hrají reminiscence na japonskou expanzi do jihovýchodní Asie a Číny ve vztahu Japonska k jeho sousedům. Dědictví druhé světové války je proto stále velmi aktuální a živé.

Jak se podle Vás od konce války proměnila společnost?

Pokud hovoříme o evropské resp. západní společnosti, těch změn, které se za posledních sedmdesát let odehrály, je celá řada. Od definitivního prosazení se principů demokracie po emancipaci žen i mnohých menšin. Pro Evropu pak hrála klíčovou roli realizace myšlenky evropské jednoty, díky níž můžeme žít ve svobodném světě, v němž nehrozí konflikty mezi jednotlivými národními státy a který respektuje práva jedince i rozličných menšin. Společnost je mnohem méně svázaná vžitými konvencemi. Z politického hlediska pak došlo k do značné míry marginalizaci pravicového i levicového radikalismu, přestože v poslední době dochází v některých státech k jejich revitalizaci, což je potřeba vnímat jako varovný signál.

Pozorujete nějakou proměnu i na východě?

Bezpochyby, zde však změny probíhaly mnohem pomaleji a za značného tlaku shora, pomocí něhož se zdejší režimy snažily především o uniformitu obyvatelstva. Mnohé bariéry proto padly až po roce 1989. Mnohem zajímavější vývoj však probíhá na Dálném východě, kde se Čína dokázala odrazit od samotného dna a po hrůzách maoistického režimu (Velký skok, Kulturní revoluce atd.) provedla potřebné reformy, které z ní učinily nejen „dílnu světa", ale i aspiranta na pozici světové supervelmoci. Druhá světová válka pak znamenala klíčový bod obratu pro japonské dějiny, protože se Japonsko po katastrofální porážce dokázalo vydalo cestou demokratizace a zavedlo svou pacifistickou ústavu, která z něj dělá jednu z nejmírumilovnějších a nejstabilnějších zemí v regionu. Adekvátně tomu došlo k zásadní přestavbě japonské společnosti. Právě vývoj v některých asijských zemích je v posledních desetiletích velmi dynamický a z Dálného východu se stává klíčové těžiště světového hospodářství a politiky.

V reakci na druhou světovou válku vznikla řada organizací jako NATO, OSN a další. Jak dnes plní svoji funkci?

Pokud bych měl hovořit o NATO, je potřeba konstatovat, že Severoatlantická aliance představuje dodnes jeden ze základních stavebních kamenů bezpečnosti svobodného světa a myslím si, že dodnes plní poměrně úspěšně roli, kvůli níž vznikla, a i vývoj posledních let ukazuje potřebu podobné aliance, jež by zajistila kolektivní bezpečnost evropských zemí ve spolupráci s USA, které jsou její klíčovým členem, bez něhož si lze tuto organizaci jen těžko představit. Také OSN se ukázala, jako plénum, které může přispět k řešení konfliktů a k mírovému vývoji ve světě. Na druhé straně je v případě OSN mnohdy patrná nepružnost a pomalá reakce na jednotlivé konflikty a problémy současného světa. Organizace spojených národů se navíc mnohdy stává arénou pro spory mezi jednotlivými zeměmi, a proto v některých případech nedokáže dle mého názoru jednat s dostatečnou rychlostí a razancí a mnohé její apely tak zůstávají nevyslyšeny.

Druhá světová válka by se dala označit jako poslední období, kdy stáli na jedné straně tedy Západ a Východ. Od té doby mezi oběma póly panuje určitý neklid. Čím je to způsobeno?

Za druhé světové války měly západní demokracie a Sovětský svaz společného a strašlivého nepřítele a boj proti němu je dočasně sjednocoval. Avšak již během války se začaly projevovat rozdílné názory obou stran na podobu poválečného světa, které později vyústily ve vznik války studené. Současně je třeba připomenout, že mnozí západní politici SSSR v mnoha ohledech podcenili. Například řada amerických politiků včetně prezidenta Roosevelta se domnívala, že po skončení války dojde v SSSR k postupné demokratizaci a liberalizaci, což umožní oběma zemím spolupracovat. Avšak již první poválečné měsíce a léta jasně ukázaly expanzivní povahu sovětského režimu a omyl amerických politiků. Řada z nich včetně George Kennana pak Rooseveltovu politiku vůči SSSR tvrdě kritizovala. Následující vývoj pak ukázal nepřekonatelné rozpory v představách o světovém uspořádání mezi západem a východem. Po zhroucení Východního bloku sice načas došlo k utlumení tohoto napětí, ale události posledních let jasně ukazují, že šlo jen o dočasný stav, který se po posílení Ruska za Putinovy éry změnil, a Moskva je opět připravena bránit a rozšiřovat to, co považuje za svou sféru vlivu a v oblastech, kde se tyto představy střetávají s koncepcemi západních politiků, pak dochází k vytvoření nových ohnisek konfliktů.

Zhodnotíme-li s odstupem času například ekonomické dopady druhé světové války na spojenecké země, kdo z ní vyjde jako vítěz?

Tak na papíře byli vítězem pochopitelně všichni účastníci koalice bojující proti zemím OSY. Z hospodářského hlediska to pak byly bezpochyby Spojené státy, které až nastartováním zbrojní výroby v roce 1940 definitivně překonaly Velkou hospodářskou krizi a staly se dominantním faktorem světové ekonomiky. Bez jejich účasti by bylo vítězství velmi obtížné. Na jedné straně bychom nikdy neměli zapomínat na nedozírné oběti Sovětského svazu, jeho vojáků i obyvatel, ale současně je nutné zdůraznit, že příspěvek USA sovětskému válečnému úsilí byl značný. Když pominu zbraně, kterých Sověti dokázali vyrobit dostatek, to však především byly dodávky potravin, strategických surovin, nebo třeba ošacení. Například mezi léty 1941 a 1945 dodaly USA do SSSR přes 15 milionů párů bot, téměř dva miliony tun potravin nebo 370 000 nákladních vozidel, bez nichž by bylo zásobování sovětských frontových jednotek jen velmi obtížné, a to jsou jen některé z řady mnoha položek.

Sám Sovětský svaz, resp. jeho evropská část, byl válkou naprosto zdevastován a utrpěl také zdaleka největší lidské ztráty, které dodnes nebyly nikdy přesně vyčísleny, ale odhady hovoří o 27 milionech mrtvých. Navzdory tomu však bezesporu dosáhl nejen velkého vojenského, ale také politického vítězství, protože tvářnost poválečného světa byla do značné míry formována Josifem Stalinem, který dokázal rozšířit vliv SSSR na polovinu Evropy a vytvořit protiváhu vůči USA. Současně se mu po vítězství Maových komunistů v Číně podařilo získat značný vliv ve velké části Asie. Ze spojenců bych pak za poražené rozhodně označil Francii a Velkou Británii. První z těchto států utrpěl katastrofální vojenskou i morální porážku v roce 1940, druhý sice odolal německému náporu, avšak za cenu neskutečného vypětí a sebeobětování, jež v podstatě zruinovalo britskou ekonomiku a vedlo k postupnému zhroucení Britského impéria. V poválečném období se tak obě tyto někdejší velmoci dostaly do stínu svých někdejších spojenců, kteří určovali mezinárodní politiku v bipolárním světě.

Odbočím-li do současnosti, dokázaly se z této porážky Velká Británie a Francie vzpamatovat natolik, aby mohly vytvářet protiváhu Východu či rovnocenné spojence Západu?

Nemyslím si to. Marginalizaci mezinárodního postavení obou zemí jasně ukázala již Suezská krize roku 1956. Dnes jsou sice obě země v mezinárodním měřítku velmi aktivní a dokáží prosazovat svůj pohled na světovou politiku, ale o velmocenském postavení v globálním měřítku se již bezpochyby nedá hovořit. Na podobnou pozici by mohla aspirovat Evropská unie, ale v posledních letech je zřejmé, že její hlavní starostí jsou domácí problémy, a že ani ona nedokáže hrát klíčovou roli ve světových problémech, přestože se o to pokouší.

Jak hodnotíte poválečnou působnost Američanů v Evropě a Marshallův plán?

Bezesporu pozitivně. Přítomnost USA umožnila zastavit další rozpínání SSSR, který se ukázal být stejnou hrozbou jako nacistické Německo, a umožnila státům západní Evropy svobodný rozvoj a zformování EHS – předchůdce dnešní Evropské unie. Marshallův plán hrál v tomto procesu klíčovou roli, protože většině evropských států umožnil překonání válečných škod a obnovu jejich ekonomik, bez této americké pomoci by byl tento vývoj mnohem delší a komplikovanější.

V poslední době kolují názory, podle kterých začala osvobozením Československa Rudou armádou sovětská okupace. Co na to říkáte?

Něco takového může tvrdit pouze někdo, kdo historii příliš nerozumí nebo záměrně překrucuje historická fakta. V roce 1945 se sovětská vojska bez větších excesů z území ČSR stáhla podobně jako vojska americká ze západních Čech v průběhu podzimu. Sověti tak byli po právu vnímáni jako osvoboditelé, což byl jeden z faktorů, který umožnil nástup komunistické diktatury. O to větší šok znamenal pro československou veřejnost srpen 1968, kdy sovětská vojska vpadla na naše území a 21 let zde působila v roli okupanta.

Ke druhé světové válce patří také téma, které je stále aktuální, a to propaganda. Jaké v ní vidíte největší nebezpečí? Změnila se nějak za posledních 70 let?

Metody propagandy se historicky příliš nemění spíše její podoba a prostředky, zvláště dnes ve věku internetu a společenských sítí, kdy se často zkreslené informace šíří mnohem rychleji než kdy dříve. Z pohledu historika vnímám hlavní nebezpečí propagandy ve zkreslování dějin a překrucování faktů, k čemuž bohužel často dochází a z pohledu české historiografie docházelo. Naše tendence přepisovat své dějiny je bohužel jasně patrná – jen vzpomeňme Černé barony a Žižku se samopalem, nebo hodně zkreslenou představu husitů jako předchůdců revolučních hnutí 20. století.

Druhá světová válka byl prozatím největší konflikt v dějinách lidstva. Přesto, když vyjdete z historických zkušeností, je možné, že v současnosti (ukrajinská krize, Islámský stát apod.) stojíme na pomezí podobně velkého konfliktu?

Oba zmíněné konflikty jsou bezpochyby vážnou hrozbou pro světovou stabilitu a bezpečnost. Nemyslím si však, že by se některý z těchto konfliktů mohl stát roznětkou světové války. Je sice pravdou, že v posledních letech nestabilita ve světě vzrůstá a mnohé konflikty jsou spolu propojené, přesto se však současné napětí nedá srovnávat se situací v průběhu studené války, kdy se svět několikrát téměř ocitl na pokraji otevřené války. K ničemu takovému zatím nedochází, ale pokud se bude současná situace stupňovat a ohniska napětí ve světě rozšiřovat, bude bohužel bezpochyby čelit také hrozbě rozsáhlejších konfliktů. To, že bychom však čelili třetí světové válce, však považuji za dosti nepravděpodobné.

Snad mi odpustíte jednu otázku „co by kdyby", ale pokud by přece jen podobně velký, tedy celosvětový konflikt nastal, jak by v době moderních technologií a jaderných zbraní vypadal?

To je velká otázka. Většina lidí si podobný válečný konflikt patrně představuje jako obrovskou nukleární apokalypsu, nebo jako střet moderních armád. Třetí světová válka však může mít i zcela jinou podobu. Rozvoj moderních technologií totiž vytváří nejen nové komunikační a informační prostředky a pomáhá překonávat omezení vzdálenosti a času, ale současně vytváří také nová bojiště. Pokud bych se pustil do odvážnější spekulace, je klidně možné, že příští konflikty mezi velmocemi, resp. konflikty globální, budou vedeny v kyberprostoru. S provázaností světové ekonomiky pak v konfliktech budoucnosti dojde k souboji na hospodářské rovině resp. o přírodní zdroje, zda však podobné konflikty povedou také k rozsáhlejším vojenským střetům nelze s jistotou předpovědět. Co však lze tvrdit zcela jistě, je to, že existence jaderných zbraní a tedy reálné pravděpodobnosti vzájemného zničení jednotlivých válčících stran paradoxně výrazným způsobem snižuje riziko otevřené globální války.

Jak pohlížíte na hodně diskutované téma, kterým je návštěva prezidenta Miloše Zemana v Moskvě na oslavách konce války? Měl by podle Vás jet?

Něco takového je plně v kompetenci pana prezidenta, který by však měl postupovat v souladu s názory vlády. Osobně zcela chápu, že okolnosti této návštěvy jsou poněkud kontroverzní a že si jen velmi obtížně dovedu představit, že by se byť neformálně zdravil např. s Kim Čong-unem. Na druhé straně by oběti Sovětského svazu při osvobozování území bývalého Československa neměly být zapomínány stejně jako oběti amerických vojáků.

Koho si z období druhé světové války vážíte nejvíce?

Vážím si každého, kdo si v té složité době dokázal zachovat morální integritu, vážím si každého, kdo dokázal odporovat nacistické zvůli a hrůzovládě. Netýká se to však jen vojáků, nebo příslušníků odboje, kterých bych mohl jmenovat celou řadu, ale i těch bezejmenných, kteří dokázali pomoci a to mnohdy i neznámému člověku, přestože jim hrozila smrt. Podobných lidí byla celá řada a často se na ně zapomíná. Osobně si pak nesmírně vážím československých letců, pro něž byla emigrace mnohdy krokem do neznáma, ale kteří prokázali své hrdinství a sebeobětování v průběhu celé války. O to více pak člověka mrzí, jak macešsky se k nim jejich vlastní země v následujících desetiletích zachovala.

Jaký je podle Vás nejvýznamnější odkaz druhé světové války?

Zde odpovím jednoduše: mír. Ano je pravdou, že druhá světová válka byla vystřídána konflikty bipolárního světa, jež souhrnně označujeme za válku studenou. Na druhou stranu od roku 1945 Evropa přes lokální konflikty zaznamenává patrně nejdelší období kontinuálního míru mezi jejími státy v jejích dějinách. Něčeho takového bychom si měli vážit, protože tento stav není samozřejmý. I proto bychom si měli druhou světovou válku neustále připomínat, protože pokud ztratíme naši historickou paměť, budou se hrůzy minulosti opakovat.