Terorismus: Analytik prozradil, v čem Evropa chybovala

V úvodu svého článku autor poukázal na mylnost hojně rozšířené představy o tom, z jakých příčin se mladí muslimové radikalizují. Řada evropských politiků je přesvědčena, že se mladý člověk stane teroristou proto, že do něj byly vštěpeny radikální náboženské myšlenky. Za jednu z hlavním příčin radikalizace je pak považováno špatné začlenění těchto lidí do společnosti.

Malik ovšem tvrdí , že daný předpoklad může být v mnoha případech neplatný a že evropští politici přisuzují přílišný důraz na roli ideologie. V této souvislosti Malik jmenuje řadu studií, které například poukazují na absenci jasného důkazu přímé spojitosti mezi radikálními náboženskými myšlenkami a teroristickými činy. Výzkumy také odhalují, že podstatnou část pachatelů teroristických útoků tvořili jedinci, kteří s integrací do společnosti zdánlivě problém neměli. Nejeden z nich pocházel z bohaté rodiny a disponoval kvalitním vzděláním.

Podle autora stojí za radikalizací často mnohem méně definovatelné příčiny. Jedná se o odcizení od společnosti, hledání identity, respektu a sounáležitosti. Hovoříme-li o odcizení, neznamená to, že by džihádisté byli špatně začleněni v tom smyslu, že by neovládali místní jazyk, neznali zvyky či měli nedostatečný kontakt se zbytkem společnosti.

Za odcizení Malik považuje ztrátu víry v současné západní instituce, běžné morální rámce, které mladé lidi, jež se cítí být mimo tradiční sociální instituce, vede k hledání alternativních vizí světa. Podobně jako se v minulosti mladí lidé uchylovali k například podpoře krajní levice.

K danému jevu podle autora přispěl politický vývoj posledních několika desetiletí, který vyústil fragmentací společnosti, jež se projevila potřebou lidí definovat se ve stále užších etnických a kulturních oblastech. Veřejné politiky zaměřené na integraci menšin pak podle autora tento proces jen zhoršily. Zejména po pařížských atentátech se staly dané politiky obětí stále hlasitější kritiky komentátorů, že evropské elity selhaly v otázce integrace muslimů.

V této souvislosti Kenan Malik v další části svého komentáře rozebírá francouzský a britský přístup k menšinám, jež se jakkoliv můžou na první pohled lišit, ve skutečnosti jsou si velmi podobné a v mnohých aspektech velmi problematické. Zatímco Spojené království je zastáncem linie multikulturalismu a jeho představitelé jej v roce 2000 nazvali "společenstvím komunit", Francie po dlouhá léta protěžuje asimilaci.

Britové přistupují k menšinám jako k jednotlivým autentickým a homogenním celkům. To vedlo k tomu, že tamní menšiny byly rozřazeny do etnických a kulturních boxů, které následně použili pro definování práva a potřeb jejich členů. To vyústilo nedostatkem komunikace a zkreslením vnímání těchto skupin, černobílému nahlížení na islám, což v konečném důsledku zapříčinilo řadu dalších problémů.

Psali jsme: Islámský stát má další způsob, jak se infiltrovat do USA Už to není jen Sýrie a Irák. Islámský stát operuje v další zemi, musíme ho zničit, varuje Francie Verbovali pro Islámský stát, Nizozemský soud je poslal až na šest let do vězení  

"Za poslední dvě desetiletí francouzští politici mnohokrát odsoudili Británii za její multikulturní přístup. Varovali ji, že dané politiky povedou k rozdělení a nepodaří se jim vytvořit společný soubor hodnot či pocit státnosti. Tito politici tvrdili, že v důsledku daného přístupu se mnoho muslimů obrátilo k islamismu a násilí. Nyní je řada podobných tvrzení adresována francouzské sociální politice."

"Ironií je, že francouzští politikové, kteří začali zcela jinak, nakonec vytvořili půdu pro mnoho stejných problémů," upozornil Malik a v té souvislosti poukázal na to, že zatímco Francie je domovem pro zhruba pět milionů lidí severoafrického původu, pouze 40 procent z nich se považuje za řádné muslimy a jeden ze čtyř navštěvuje páteční modlitby. Francouzští politici, intelektuálové a novináři přitom na všechny lidi se severoafrickým původem pohlíží automaticky jako na muslimy. 

Stále častější tendence spojovat si severní Afričany s islámem nejenže přispěla k rozdělení francouzské politické scény, ale také vedla k tomu, že stále více Francouzů začalo vnímat islám jako existenční hrozbu pro jejich zemi a identitu.

Dané politiky přispěly k tomu, že se druhá generace arabských přistěhovalců ve Francii, Belgii, Británii a jiných evropských zemí, cítí být odcizena. A to jak od kultury mainstreamového islámu svých rodičů, tak rovněž i od zbytku populace daného evropského státu. Tito jedinci, na které se automaticky pohlíží jako na muslimy, se můžou cítit diskriminováni. Někteří pak hledají cestu v jiné, ostřejší, černé podobě islámu.

Například jeden z atentátníků na redakci Charlie Hebdo, Chérif Kouachi, vyrostl na jednom z pařížských předměstí, které je domovem asi pro 10 tisíc lidí severoafrického původu. Jen zřídka navštěvoval mešitu a jeho čin byl podle autora spíše než náboženskými motivy řízen sociálním odcizením. Podobně tomu bylo i u strůjce londýnských útoků Mohammada Sidique Khana či u pachatelů listopadových pařížských útoků.

"Sociální politiky v Belgii, Francii a Velké Británii, které se zaměřují na podporu integrace, jsou různé. Co mají společného, je to, že všechny přispěly k vytvoření zlomené společnosti a upevnily důležitost vizí příslušnosti a identity. Asimilační a multikulturní politiky však islamismus ani džihádismus nevytvořily, vybudovaly vhodný prostor k tomu, aby díky nespokojenosti, mohl vzkvétat," uzavřel svůj komentář Kenan Malik.