Práce dvorních šašků? Končili i jako střelivo do katapultu

Od 12. století se označení „follus” čili blázen začíná objevovat ve správních dokumentech. Šašci totiž často bývali odměňováni za své věrné služby. Šašek Roland le Pettour získal od anglického krále Jindřicha II. 30 akrů půdy, pravděpodobně když odešel do důchodu. Jedinou podmínkou bylo, aby se každý rok na Štědrý den vracel na královský dvůr, kde měl „skákat, pískat a prdět”.

Šlechta a ani králové ovšem nepořádali hostiny každý den. Navíc neustále poslouchat jednoho a toho samého šaška každý by po čase bylo nudné. Středověcí baviči proto vystupovali jen příležitostně. Po zbytek roku vykonávali domácí práce, venčili psy či obstarávali dobytek pro své pány, služebné a vojáky.

Jak uvádí stránky historyextra.com, angličtí králové Eduard II. a Eduard III. měli ve zvyku všechny šašky nazývat „Robert” bez ohledu na jejich pravá jména. Ve 13. století se ovšem z některých stávají svého druhu celebrity. Ti, kteří měli to štěstí dostat se do vrchnostenských služeb, obvykle dostali od svých pánů koně a sluhy. Tom le Fol, jenž vystupoval na svatební hostině dcery Eduarda I., byl odměněn 50 šilinky. Jen pro srovnání, pokrývačova mzda tehdy činila dvě a půl pence denně a husa stála jeden a půl pence.

Polský Stanczyk, německý Claus Narr a český Jan Paleček 

Internetové stránky listverse.com sestavily žebříček nejvlivnějších šašků v historii. Polský Stanczyk, který v 15. a 16. století postupně bavil tři panovníky, se stal národním symbolem skepticismu a vědění. Saský Claus Narr se proslavil 50letou šaškovskou kariérou a pronikl do řady německých literárních děl. Nezapomeňme ani na českého Jana Palečka, šaška krále Jiřího z Poděbrad, který údajně měl smysl pro spravedlnost a sympatizoval s Jednotou bratrskou. 

Stát se osobním bavičem středověkého krále často přinášelo i velké nebezpečí. Šašci byli totiž povinni následovat svého vladaře na bojiště a jako poslové komunikovat s nepřátelskou stranou, vyjednávat kapitulaci obléhaných měst či předávat podmínky pro propuštění rukojmích. Bohužel, někdy je to stálo i život, obzvláště pokud nabízená dohoda měla nepřítele urazit. Mrtvého šaška, někdy jen useknutou hlavu, pak pomocí katapultu nebo trebuchetu vrhali jako odpověď zpět do jeho domovského tábora.

Šašci hráli klíčovou roli i v samotné bitvě. V rámci dobové psychologické války zvyšovali morálku mužstva písněmi a příběhy večer před střetnutím. Těsně před tím, než se obě armády do sebe pustily, šašci skotačili mezi vojáky a snažili se zklidnit jejich napětí vyprávěním vtipů, zpěvem nemravných písní a posměšnými výkřiky vůči nepříteli. Trochu to připomíná řev moderních fotbalových fanoušků před zápasem jejich oblíbeného týmu.