KOMENTÁŘ | Balkán v Evropě! Politický chaos je téměř všude

To, že Evropská unie, lidově řečeno hapruje, není žádným tajemstvím. Organizace se stala příliš složitou a snaží se mluvit do čím dál tím více věcí na různých úrovních. K její smůle se ukazuje, že EU a její úředníci jsou natolik odtrženi od reality, že jejich nařízení začínají čím dál více vadit i fandům unie. Nařízení, varování, normy evropských komisařů začíná čím dál více zemí ignorovat ba se mnozí začínají i vzpouzet proti nedotknutelným a nedefinovaným evropským hodnotám. A tak přichází na řadu vyhrožování, sankce a soudy. Na členy, na které by měly dopadnou, jako je Polsko nebo Itálie se autoritě Bruselu jen pošklebují. Brusel silně připomíná Bělehrad před pádem Jugoslávie v 80. letech. Naštěstí Brusel na rozdíl od Bělehradu nemá k dispozici k „umravňování armádu“.

Brusel však není jediný kdo se propadá do chaosu. Ve všech pilířích staré Evropy probíhají dosud nevídané věci. V sousedním Německu se pomalu ale jistě rozpadá dosavadní politický systém založený na dvou politických stranách. Zatímco CDU/CSU se stále drží nad 20 % hlasů, bývalí leader levice SPD se s velikou bídou drží na třetí místě za novou protiimigrační stranou AfD a na zadá jim dýchají i Zelení. A do hry se chystá další hráč. Svobodní voliči sbírají hlasy nespokojených pravicových voličů, kteří nechtějí volit AfD a jsou nespokojeni s CDU/CSU. S odstoupením Angely Merkelové, která i přes mnoho chyb, byla stálicí německé politiky, vplouvá loď německé politiky do hodně neznámých vod.     

Německé trable jsou ovšem ničím vedle toho, co trápí Velkou Británii a Francii. Británie se propadla do totálního politického chaosu. To, že vláda v čele s Therese Mayovou bude před poslanci tajit právní rozbor Brexitu, tvrdit, že nic netají, a zveřejnila teprve poté, co poslanci odhlasovali, že vláda jimi pohrdá je skutečně fraška hodná nějakého zapadlého státu třetího světa. To, že teď Mayová hlasování o Brexitu stáhla, protože pro její řešení není ani její vlastní strana a chce s EU o něm znovu jednat, což Brusel odmítá, jen dokresluje zoufalou absurdnost, kam až to Británie dotáhla. Mayová spíše než o buducnost Británie, hraje o další den v čele vlády, a to, co bude v březnu se dnes nikdo neodvažuje ani hádat.

Vrcholného ztrapnění a naprosté marginalizace ovšem dosáhl prezident Emmanuele Macron. Po třech týdnech násilných demonstrací a silných slovech o tom, že nikdy neustoupí, prezident najednou otočil, začal zchudlé Francouze „chápat“. Vedle zrušení zvýšení daně na paliva, slíbil zvednout minimální mzdu o 100 eur, snížit zdanění důchodů nebo zrušit zdanění přesčasů. Tím se mu povedl skutečně husarský kousek. Odvolal, co slíbil, slíbil, co odvolal, neuspokojil nikoho a naštval všechny. Jeho tah dostane v příštím roce rozpočet země o dalších 23-25 miliard eur do schodku, a ten přesáhne 3 % HDP. Jeho výčitky Itálii kvůli nedodržování fiskálních pravidel EU z něj udělali asi jednu z nejkomičtějších postav evropského politického panoptika. A žluté vesty? Ty už prohlásily, že je to neuspokojilo. Jejich hnutí se navíc šíří i do Nizozemska, Belgie ba i Německa.

Dokonce i tak politicky klidná země jakou bylo dosud Švédsko je v obrovské politické krizi, ve které ani jedna ze stran nehodlá ustoupit. Švédské parlamentní volby proběhly již v září, ale země stále nemá, díky patu, které přinesly, vládu. Politici tradiční levice a pravice nejsou schopni se dohodnout na jakémkoliv kompromisu. Se Švédskými demokraty, stranou s extrémistickou pověstí, která však ve volbách brala téměř 20 % hlasů pak spolupracovat nechtějí. Vše tak spěje k opakovaným volbám. Co když však skončí stejně nebo Švédští demokraté ještě posílí?   

Vedle politického chaosu a sociálních bouří se do Evropy vrátil strašák separatismu. Nejožehavější je situace ve Španělsku, kde pomalu jeden region za druhým do Madridu vzkazuje že chce více pravomocí a vůbec by mu nevadilo se z jeho vlády vymanit úplně. Vedle Katalánska, kde se Madridu po násilném potlačení referenda o nezávislosti se vytvořilo dokonalé podhoubí pro násilný odpor proti centrální vládě, se pomalu ozývají i vzpurní Baskové. Ti vedli dlouhá desetileté s Madridem boj. Jakékoliv jednání Madrid sveřepě odmítá. Pokud by ustoupil jedněm, bylo by jasné, že bude muset ustoupit všem. A podobné tendence jsou dnes i v Belgii nebo na severu Itálie.  

Po Evropě se díky migraci rozšířil i jev dosud známý jen z Balkánu. Paralelní společnost. V přistěhovaleckých čtvrtích, podobně jako na mnoha místech Balkánů, prostě platí jin pravidla než ve čtvrtích, kde převládá původní obyvatelstvo. Obyvatelé jsou sice občany států, kde žijí, ale necítí se jimi a své okolí okázale ignorují. Obě skupiny sice žijí vedle sebe, ale nežijí spolu. Občas to dokonce vypadá, že vše pomalu ale jistě vede k ozbrojené konfrontaci, tak, jak jsme to zažili v 90. letech na Balkáně.

Z výše popsaného je jasné, že stará Evropa se změnila. Již to není ostrov sociálního a politického klidu uprostřed světového neklidu. Evropa se stala součástí tohoto světa. Politici se zakopali na pozicích a radikalizovali se. Vymýšlí stupidní výmluvy, proč něco nejde a proč něco zkrachovalo jen aby si udrželi moc.  Leč změnilo se i obyvatelstvo. Nově příchozí lidé často demokracii naprosto negují a nejsou schopni se do společnosti zapojit, což vede k napětí mezi nimi a majoritní společností. A mnoha občanům z majoritní společnosti prostě už s politiky dochází trpělivost. Světlé zítřky ve spojené Evropě, které slibují už přes 30 let integrace, stále nikde nejsou ba naopak situace se pro mnohé z nich zhoršuje. Už neváhají vyjít do ulic a bojovat proti dříve nedotknutelným institucím. Evropa neintegrovala Balkán, ale Balkán integroval Evropu.