Brexit mohl přijít už dříve? Německo nikdy Velké Británii nevěřilo, tvrdí historik

Nejlepší román o brexitu byl napsán před více než 50 lety. Spisovatel John le Carré využil britského pocitu zoufalství, s nímž vstupovalo do Evropského hospodářského společenství (EHS), jež předcházelo nynější Evropské unii (EU), aby napsal knihu o spiknutí, která se jmenuje: Městečko v Německu (A Small Town in Germany,1968).

Britský vstup je v románu ohrožen malým německým funkcionářem na britském velvyslanectví v Bonnu, který ukradl tajemství, jež –  pokud by bylo vydáno do nepřátelských rukou – by mohlo dostatečně rozčílit západní Němce, aby zablokovali britské členství pro nedostatek důvěry.

Spisovatel le Carré znal velmi dobře německou politiku. Dokonce i poté, co Charles de Gaulle již nebyl v cestě a Velká Británie vstoupila konečně do EHS v roce 1973, německé vlády nikdy plně nevěřily britským motivům, proč tam vůbec jsou.

Britové měli brexit ve svém řečišti, jaká bude Evropa bez nich?

Pro německé politiky nebylo ani tak otázkou, zda k brexitu dojde, nebo nedojde, ale jaká strana ho provede. Pod vedením premiéra Johna Majora a potom i Tonyho Blaira, Spojené království odmítlo euru a zaostávalo za integračním projektem. Každá britská vláda měla brexit ve svém krevním řečišti, píše historik Thomas Meaney z vídeňského Institut für die Wissenschaften vom Menschen (IWM).

Mnohem zajímavější otázkou totiž je, co Evropa bude znamenat bez Velké Británie. Někteří si myslí, že to bez ní bude mnohem lepší. „Brexit bude EU stabilizovat více, než oslabovat," píše Herfried Münkler, jeden z velkých německých stratégů. „Vnitřní rozpad bude pozastaven. Různé země, které také flirtují s odchodem, nyní vidí, jak je to riskantní. Advokáti brexitu se shodnou pouze na tom, že vystoupí. Je snadné budovat náladu proti Bruselu, ale mnohem těžší je dělat konkrétní politiku," domnívá se.

Pro Münklera je ale Německo především zemí, jež už dávno ztratilo chuť pro politické hry Cameronova druhu. Jeho představitelé jsou podle něj mnohem zodpovědnější, protože si dávají pozor na dějiny – nemají žaludek na to, aby vytvořili menšinovou vládu, protože to příliš zapáchá Výmarskou republice - ale také proto, že dobře vědí, že se EU může zhroutit, pokud by přijali v Berlíně podobné chybné rozhodnutí jako Britové. Přesto si člověk v dnešní době uvědomuje určitou prázdnotu při berlínských rozpravách o budoucnosti Evropy těchto dní.

Mluvit o evropské armádě vypadá dnes sice jako rozumný nápad, ale každý ví, že se to vbrzku nestane. Münkler je skvělý myslitel, ale nejpřesvědčivějším negativním příkladem může být pro Němce názor Hanse-Wernera Sinna, vlivného konzervativního ekonoma, který tvrdí, že Evropa se zásadně změní. „Lisabonská rovnováha bude zničena, protože blok severních států Evropské unie se po brexitu sníží o 25 procent," píše Sinn, „zatímco země Středomoří svůj podíl rozšíří na 42 procent. Mohou nyní vidět Evropu jako obchodní pevnost."

Sinn má obavy, že může dojít k propojení jižních států v opozici vůči Německu, jež jsou naladěny proti úsporným opatřením, jakými jsou Španělsko a Itálie, a skutečně socialistickými státy, jakými je například Portugalsko. Politiky z krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD) duch brexitu těší, mají ale akutní starosti, že dojde k jižní dominanci států v EU, a někteří z nich skutečně želí odchod britských toryů s jejich hlasy proti latinským pijavicím.

Migrace je téma, jež zcela ovládá Evropu

Až se bude brexit vykládat v knihách za 100 let, jako jedna z podstatných odpovědí na otázku, proč k němu vůbec došlo, se bude uvádět migrace. Minulý prosinec se vládní belgická koalice rychle rozpadla poté, co politický prostor ovládla diskuse kolem podpisu Globálního kompaktu OSN o migraci. Minulý týden švédský premiér Stefan Löfven převzal úřad po volbách, ve kterých migrační otázka zcela zásadně proměnila politickou krajinu.

Od politické migrační krize roce 2015 se centristické vlády v Evropě snažily utišit migrační obavy různého druhu, jež připomínaly obavy z brexitu. To vedlo nejen k tučným platbám pro Ankaru a africké státy, aby držely migranty mimo Evropu, ale i k novým revolučním strategiím k uzavření kontinentu. Ale tam, kde je pravice a střed paranoidní, anarcho-levicová vize uprchlíků, kteří se v Evropě emancipují od kapitalismu, je možná stejně tak živoucí: mnozí imigranti chtějí utéct z chudé Afriky, ale v Evropě zůstávají i nadále chudí.

Loňského listopadu otevřely německé ozbrojené síly vojenskou základnu Nigeru, aby se připojily k francouzským a italským vojenským snahám o odstranění migrace hned u zdroje. Mezitím německé šíření úsporných opatření na celém kontinentu zhoršilo životní situaci a tím zvýšilo více i politickou citlivost vůči migraci.

Existuje ale i určitá míra zmatku ohledně migrace, i když se Němci snaží tento strach co nejvíce potlačit. Výrazně exotickým rysem brexitu je pro Němce povaha války elit v Británii - něco, co se v německé politice neděje, neboť tam vládne povětšinou konsensus. Částečně je to také kvůli tomu, že německá vládnoucí třída byla v druhé světové válce rozdrcena, a přeživší nikdy nedokázali vytvořit dosti politického odhodlání.

Neexistuje téměř žádný ekvivalent tomu, co znamenají ve Velké Británii absolventi prestižní Eton College, takřečení Staří Etoniáni. Vůdcovství vychází v Německu z víceméně náhodného základu: Gerhard Schröder byl synem uklízečky, Merkelová je dcerou pastora. Jak říká jedna postava v le Carrého Městečku: „V Německu jsou všichni ze střední třídy."

V Evropě vzhůru nohama, v níž je francouzský socialismus nepravděpodobně zaniklý a britský socialismus je nepravděpodobně živý, si chladné německé hlavy dělají své výpočty. Jak dlouho dokáží udržet Evropu jako dosud, a z britského odchodu vytvořit něco jako pouhý náraz na cestě zpět do „status quo ante" (stavu předtím)?