Migranti míří do Evropy, někde je vítají

Nejsmrtelnějším úsekem cesty je pro africké uprchlíky mířící do Evropy Středozemní moře. Po posledních dvou katastrofách u italského ostrova Lampedusa, které si minulý a tento týden vyžádaly téměř 400 obětí, prohlásil maltský premiér Joseph Muscat, že ze Středozemního moře se stává jeden velký hřbitov.

Uprchlíci z Afriky využívají tři hlavní cesty při snaze dostat se do Evropy. Takzvaná západoafrická trasa vede na Kanárské ostrovy patřící Španělsku, západní středozemní cesta míří na španělskou pevninu a centrální středozemní cesta na Maltu a do Itálie, především pak na její "předsunuté" ostrovy Lampedusa či Sicílie.

Kolik uprchlíků cestu za evropským snem nepřežije, není možné přesně zjistit, protože o smrti řady z nich se nikdo nedozví. Odhady UNHCR uvádějí, že od roku 1988 zemřelo více než 19.000 afrických migrantů. Jen v letošním roce po moři do Itálie ze severní Afriky dorazilo 30.100 uprchlíků, z toho nejvyšší počet Syřanů, Eritrejců a Somálců.

Jak Sýrie tak Somálsko jsou sužovány občanskou válkou. V Eritreji skončily tisíce lidí ve vězení jako političtí vězni, anebo jim hrozí odvedení do armády.

Mezi faktory, které přispívají k neustále se zvyšujícímu počtu uprchlíků na světě, patří globalizace i rostoucí nerovnost životních podmínek, a to jak uvnitř jednotlivých zemí, tak v porovnání mezi nimi, uvedl UNHCR. Z migrantů někteří hledají zaměstnání či možnost vzdělání, další se chtějí přistěhovat za svými příbuznými, ale čím dál tím víc jich prchá před perzekucí, konflikty či násilím ve svých domovských zemích.V roce 2012 zaznamenala EU nejvyšší počet žadatelů o azyl od roku 2005 - celkem 272.208.

Jsou místa, kde uprchlíci pomohli

"Musíme ukázat, že nás to všechny zasáhlo," prohlásil Domenico Lucano. "Ale nesmíme jenom plakat. To nestačí." Coby starosta malé kalábrijské vesničky Riace se Lucano posledních deset let snaží udělat něco, čím by doopravdy pomohl žadatelům o azyl riskujícím životy na chatrných plavidlech. Zahájil tu program usídlování.

Lucano přeměnil starý palác v Riace na "uvítací středisko" pro imigranty. Tady nabízí kurzy italštiny pro děti, jejich rodičům práci a rozdává jim kupóny, za které si mohou koupit jídlo v místních obchodech. "Támhleten dům si vzala egyptská rodina a tamten eritrejská," ukazuje hrdě z balkónu paláce na střechy domů ve vesnici, kde nyní žije 180 uprchlíků.

Jak následovali další běženci, zachránili místní školu před hrozícím uzavřením, když do ní zapsali své děti. Ve školce jsou letos děti osmi národností. "Integrace je spontánní, děti cizinců jsou chytré - učí se rychleji než Italové," řekla učitelka Anna Niciforová. Díky místnímu financování vznikla v Riace umělecká dílna, kde si uprchlíci mohou vydělat peníze a zároveň se naučit řemesla, jež lokálně vyhynula. Ghaňan Daniel Yaboah dostává 800 eur (asi 20.000 korun) měsíčně za to, že se stará o osly tahající úzkými uličkami vozíky, na které se sbírá domovní odpad pro recyklaci.

Ne všichni ale Lucanovy snahy oceňují. Jeho sílící vliv zřejmě popudil místní mafii 'ndrangheta, jejíž příslušníci střelili v roce 2009 oknem do restaurace, kde jedl, a otrávili mu dva psy.

Česká republika a imigranti

Na území České republiky legálně pobývá více než 400 000 cizinců, přibližně dvě třetiny z nich pochází ze zemí mimo Evropskou unii. Jako země bývalého východního bloku tak česká společnost zůstává poměrně homogenní, přičemž velké procento přistěhovalců přišlo ze sousedních zemí. Nejvíce přistěhovalců pochází z Ukrajiny (26 %), následuje Slovensko (19 %), Vietnam (19 %), Rusko (8 %) a dále Polsko a Německo (oba 4 %). Imigranti sem přicházejí nejčastěji z ekonomických důvodů.

Vývoj české imigrační legislativy prošel od roku 1993 několika fázemi. Obecně se dá říct, že počet cizinců legálně žijících na území České republiky do roku 2008 kontinuálně stoupal a poté začal stagnovat. Poté, co se situace po rozpadu federace konsolidovala a imigrace se stala jedním z důležitých politických témat, fungovala v ČR poměrně restriktivní přistěhovalecká politika.

To se změnilo až se vstupem do Evropské unie v roce 2004, především z důvodu nutnosti přizpůsobit se evropské legislativě. Příliv imigrantů se zvyšoval až do roku 2008, neboť ekonomický růst a přebytek pracovních pozic pro především nekvalifikované zaměstnance rostl.

V rámci zemí bývalého východního bloku, jež hranice pro migranty otevřely až po pádu železné opony, mají nejvyšší procento cizinců trvale žijících na území státu pobaltské země, kde i po rozpadu SSSR zůstávají statisíce Rusů. V rámci střední Evropy má Česká republika spolu se Slovinskem v populaci shodně 4 % cizinců. V Maďarsku žije 2,1 % cizinců, na Slovensku 1,7 % a v Polsku pouhých 0,1 %.

Česká republika je známá svými mimořádně dlouhými lhůtami při vyřizování žádostí o azyl, tohoto institutu tudíž v roce 2011 využilo jen 750 žadatelů, což je například více než dvakrát méně než ve srovnatelně velkém Maďarsku. Počet žadatelů o azyl v České republice dlouhodobě klesá – například v roce 2001 o mezinárodní ochranu požádalo přes 18 tisíc osob. Ročně v České republice azyl dostane přibližně 150 osob.

Češi patří v evropském kontextu ke konzervativnějším národům, které vnímají kulturní diverzifikaci spíše negativně, píše server evropskehodnoty.cz. Například s výrokem Pro zemi je lepší, když téměř všichni sdílejí stejné zvyky a tradice souhlasí skoro 70 procent Čechů. Větší souhlas s tímto postojem už byl mezi osmnácti měřenými zeměmi zaznamenán pouze v Portugalsku, Polsku a Řecku. Naopak ve Švédsku, Švýcarsku či Německu se s tímto výrokem ztotožňuje jen něco pod 40 procent lidí.