Soudružka Evropa

Evropa bez války není samozřejmost

Dnes už se poněkud zapomíná, že integrace Evropy, hnaná ze začátku odvěkými soupeři i válečnými nepřáteli (Německo a Francie) byla motivovaná snahou zabránit vzniku situace vedoucí k další zničující válce. Důležité je to "zabránit vzniku situace" - nikoli bránit válce, ale vytvořit takové uspořádání, ve kterém je za standardního vývoje vznik války téměř nemožný. V tomto obě lokální velmoci sehrály naprosto ukázkovou partii a postupně vtáhly do této hry i ostatní státy Evropy tak, že vznik války je na území EU skutečně velmi těžko představitelný.

Jistě, nám se může zdát, že prostě toto je důsledek přirozeného pokroku a že na něj má EHS a později EU pramalý vliv. Je to ale takové "co by kdyby": předpovídat, zda bychom žili v podobné harmonii i bez existence postupné unijní integrace není vůbec možné a pokud se o to někdo pokouší, projevuje úplnou absenci soudnosti. Nic není hůře předvídatelné než dějiny a varianty "co by se stalo kdyby" patří do říše fantasy románů.

Namísto co by kdyby se podívejme na kontinenty okolo, kde k tomu, aby se velká většina států - malé i velké - sjednotila do polofederálního uspořádání - nikde nedošlo. Máte tu severní půlku Asie s dominantním Ruskem živícím zbraněmi, ekonomikou i diplomacií konflikty se svými malými sousedy: Rusko vystupuje jako hegemon tvrdě si prosazující svoje zájmy. Podívejte se na arabský pás, kde latentní konflikty doutnají snad všude a občas prošlehnou v otevřenou válku. Podívejte se na jihovýchodní Asii, kde máte hned několik trvale napjatých vztahů mezi velmocemi, občas i jadernými. Podívejte se na severní a střední Ameriku, kde USA rovněž nehrají s okolím hru rovného s rovným. A na Afriku se už raději vůbec nedívejte.

Evropa je jediný mnohostátní kontinent na planetě, ve kterém může kterákoli země zítra dát do šrotu veškeré svoje zbraně a žít dál ve stejném klidu jako předtím. Samozřejmě je tu NATO, které má na pokojné Evropě velký podíl - ale stav bez válek a konfliktů má rovinu vojenskou právě tak jako politicko-ekonomickou. Němec se nesebere a nezaútočí na Francouze nikoli proto, že jsou oba v NATO, ale proto, že to nikoho soudného v obou těchto zemí ani nenapadne a pokud by se někdo zbláznil a chtěl to provést, okolí mu v tom zabrání.

A je dobré ještě zmínit příběh balkánských (jugoslávských) válek. Evropa se s ničivým, genocidním konfliktem setkala poprvé po dlouhých letech, nebyla moc dobře připravena a v počátečním zvládání konfliktu spíše selhala. (Je ale dobré říci, že šlo o suverénní stát mimo struktury EU i NATO, takže zde neexistoval žádný mandát kromě morálního. Naprosto chyběly zkušenosti a v začátku i informace.). Postupem času se to ale evropské struktury naučily a dnes je EU na Balkáně udržovatelem míru, i když křehkého, a především "posunovatelem" dopředu. Role EU na Balkáně je ostatně docela modelová i pro jiné oblasti: není to moc efektní, rychlé a elegantní, ale pokrok v čase je viditelný a podíl EU je na něm nezpochybnitelný.

Lze tedy jednou větou říci, že podíl sil integrujících Evropu na tom, že žijeme na kontinentě, kde války nejenomže nejsou, ale taky nehrozí, je zcela zásadní a že loňská Nobelova cena za mír udělená EU, která leckoho, kdo zapomíná (či historii nikdy neznal), pohoršila, byla zcela případným připomenutím těchto zásluh.

Evropa "ekonomicky zotročující"?

Časté jsou nářky nad "globalizací", jak se to všechno postupně semílá do nadnárodního mišmaše, ve kterém mizí jakákoli svébytnost a svéráznost, jakékoli "lokálno", kde mizí etnika a pomalu i celé národy, kde je angličtina nadřazeným jazykem všemu ostatnímu, kde anglofonní kultura vytlačuje tu domácí.

Jo - je v tom kus pravdy, ale je to pláč na špatném hrobě. Nevšiml jsem si nějak, že by firmy jako je McDonalds, Apple nebo Google patřily Evropské unii. Právě tak jí nepatří bankovní giganti, automobilky nebo supermarketové řetězce.

Nevšiml jsem si, že by Česká republika měla automaticky právo na to, aby šéf místní pobočky Microsoftu byl české národnosti, právě tak, aby český zástupce firmy Unilever měl automaticky právo zasedat ve správní radě této firmy a hovořit tam česky.

Jeden politický blok u nás tvrdí, že nás EU "zotročuje", a označuje se za hnutí, které je "autenticky pravicové". To je ovšem vtip století. Pokud bych se už držel tohoto termínu, pak nás ze všeho nejvíc "zotročují" právě globální řetězce, které u nás působí a zavádějí si svoje pravidla hry, neohlížejíc se příliš na okolí. No a právě tak "zotročují" Evropu i svět úspěšné české firmy, které působí globálně a které jsou evropskými nebo světovými lídry v daném oboru. Pan Frolík z Linetu například tvrdě zotročuje svět svými nemocničními lůžky, a podobně...

Tady je ale potřeba se zastavit. Globalizace je vskutku globální, planetární jev - neohlíží se na to, zda jsme v Evropě s její EU nebo jinde, kde žádná unie není. Dlouho byla považována za doslova "motor pokroku"; nyní se více objevuje a diskutuje i její záporná stránka (fluidnost, přelétavost obřího kapitálu, které vede k ničení tradičních i úspěšných průmyslových odvětví v jedné oblasti, protože to na druhém konci zeměkoule vyrovbí levněji. Monstrózně silný globální finanční průmysl, silnější než leckteré státy. Globální korporace s HDP větším než většina států, ve kterých působí, a z toho plynoucí důsledky, atd.).

Je lehké na to poukázat a těžší říci, co se má dělat. Zcela zavřít ekonomické hranice globálním podnikům znamená pravděpodobně dobrovolně se uvrhnout do velké chudoby - ostatně, Severní Korea slouží jako dostatečně odstrašující případ. Podporovat a stavět jakési "národní šampióny", nové státo-podniky - to je právě spíše nastartování cesty k dalším konfliktům a hlavně to vůbec neznamená lepší podmínky pro spotřebitele, jak krásně vidíme v případě ČEZu nebo Českých drah.

Evropská unie dělá v této velmi složité a nevděčné hře, domnívám se, v principu rozumného rozhodčího. Na jednu stranu odstraňuje překážky přeshraničního podnikání a obchodu, což vede nejen k tomu, že u nás může otevírat Lidl jednu pobočku za druhou, ale také k tomu, že šikovní čeští exportéři mohou dodávat svoje zboží a služby kunčaftům do Braunschweigu stejně jako do Budějovic. Na druhé straně aspoň jaksi podporuje domácí a lokální výrobky zdůrazněním země původu, chráněného označení a podobně, právě tak jak aspoň trochu působí proti příliš silným monopolům a oligopolům - typicky je její deregulační úsilí v oblasti telekomunikací, jehož výsledek dnes vidíme na vlastní oči. (Bez tlaku z EU by ani náhodou u nás nedošlo k "mobilní deregulaci", k vlně virtuálních operátorů a k otevírání trhu, a stále bychom volali za 4 Kč/min a ještě se radovali, že to není za osm).

Mohla či může EU v tomto dělat víc? Určitě ano. Rozhodně mohla - a měla! - daleko dříve krotit banky v jejich bezuzdné úvěrové a hypoteční expanzi. Rozhodně by měla konat více proti zneužívání postavení silných subjektů na trhu, zejména ve vztahu "gigantická firma - drobný spotřebitel". Jenomže kdyby to dělala před rokem 2008 – to by bylo strašlivého řevu a protestů, jak je zde „ničen obrovský průmysl", který zaměstnává statisíce a přináší miliardy, jak se, jsa zregulován, odsune někam do Singapuru a ničeho se nedosáhne. Po bitvě je opravdu každý kaprál generálem.

Ale EU v tomto cosi koná, svým neefektním, poměrně pomalým způsobem, který ale nese výsledky - pokud na ně moc nespěcháte. Dobrým příkladem je způsob, jakým evropské struktury zvládají finanční (přesněji: bankovní) krizi. Je dobře známo, že po výbuchu finanční krize v roce 2008 se ukázalo, že prakticky každá evropská banka je "v defaultu", v praktickém bankrotu, že její aktiva ani zdaleka nestačí na pokrytí nevyhnutelných ztrát z finančních operací. Evropské struktury (musím to pojmenovat takto široce, protože se jedná nejen o EU/EK/EP, o MMF, o centrální banku, ale také o vlády a centrální banky jednotlivých zemí, o místní parlamenty atd.) v prvních letech zdánlivě nic nedělaly a vysloužily si ostrou kritiku - zdálo se, že je zcela nevyhnutelné, že v některý okamžik ten řetěz někde ve slabém článku povolí, spustí se run na banky a dojde k finančnímu kolapsu těžko představitelného rozměru.

O tři roky později o krachu evropského finančního projektu (tedy eura) a o řetězovém padání evropských bank už nikdo nemluví. Samozřejmě, finanční sektor stále připomíná minové pole - jenomže se pilně odminovává, leccos už je zvládnuto, je to na cestě, která vede k cíli. A povedlo se to přitom bez naprosto masivního lití peněz do ekonomik (jako v případě USA a také Číny, což se moc u této země neví).

Je skutečně pravdou, že na evropské konání v tomto a i v řadě dalších odvětví není úplně líbivý pohled. EU koná pomalu, je vidět, že státy i jednotlivci (např. poslanci EP) prosazují svoje zájmy, výsledek je často slabý, kompromisní, protože je to současně politika, tedy musí se brát ohled na veřejné mínění, na příští volby a podobně. Ale jednak to dává výsledky, a jednak tomu nemůže být ani jinak.

Jiná domácí politická strana říká, že kdybychom se z EU vymanili a rozhodovali bychom o všem sami, a navíc zrušili tisíce regulačních a jiných omezujících opatření, dali trhu volné pole působnosti, byli bychom "svobodní". Problém ale je, že dostatečně neslyšíme, že když se řekne svoboda, svoboda, v ozvěně se vrací peníze, peníze. K čemu by došlo, pokud bychom se "rozhodovali sami"? K tomu, že by zde nejrůznější průmyslové lobby - hazardní, energetická, finanční, tabáková, pojišťovací, farmaceutická, supermarketová, dosaďte si co chcete - řádily jako černá ruka. Nebylo by jak je zastavit. Když každý vidí, jak jednoduché je u nás si koupit zákon, jak málo peněz a úsilí je k tomu potřeba, a nebo, jak snadné je "legálně loupit", pokud není silná a rychlá regulace - to bychom brzy zírali, jakým rájem loupežníků by se Česká republika stala.

On je vlastně s EU stejný problém jako s demokracií: má to spoustu chyb a není na to líbezný pohled, ale jde to - cokoli jiného je opravdu špatné.

Národní státy jako historický omyl

Odskočíme si zase na chvíli do historie. Dnes jsme často krmení tím, jak důležité je uchovat si "národ", jak je národ důležitý, že vlastně národ a stát jedno jsou (tj. "Čechy Čechům!"). A protože věci nejdou moc dobře, je potřeba najít viníka, a protože je dost blbé říkat "viníci jsme my", tak se ukáže na někoho, kdo nejsme "my" a řekne se, že viníkem je on. Viník se taky průběžně mění - jednou se říkalo, že za to můžou židi, protože stejně tomu tady nějak potajmu vládnou, pak se přišlo na to, že tu skoro žádní nejsou. Pak se ukazovalo na invazi Ukrajinců, než si lidé uvědomili, že dobře že tu jsou, protože našinec už ten krompáč do ruky nevezme. Pak to byli chvilku Vietnamci, ale na jejich večerky a bufety jsme si taky už zvykli, takže teď jsou to pro změnu Romové, a za pár let se zas najde někdo jiný.

Národní státy, tedy území ohraničená výskytem jednoho národa, se v dějinách moc nevyskytovaly. Místní vládce vždy ovládal území, které se nějak poskládalo tím, co sebral kolegovi, vyženil nebo zdědil, a žili na něm lidé jednoho jazyka nebo více jazyků, jak kdy. Lidé různých evropských (i neevropských) etnik se různě míchali a migrovali, nikdo neřešil, že ten sem patří a ten nepatří a ať si táhne domů. Pojem "národ" vlastně ani pořádně neexistoval, nic významného neznamenal, neimplikoval. Získal na významu až později v novověku a k dokonalosti jej dovedl pán jménem Adolf Hitler, který měl lví podíl na etnickém "dočištění" Evropy a na jejím rozdělení "co národ, to stát".

Co je tedy anachronismus, historická krátká odbočka, a co je dlouhá dějinná norma - Evropa tvořená spíše regiony, kde lidi spojují společné dějiny, kultura, geografie, nebo státy s namalovanými hranicemi podle toho, lidé jakého "národa" kde žijí? Já se domnívám, že to první.

Ostatně, konkrétní případ: narodil jsem se a vyrůstal v "rohu" mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem. Slováci byli blízko geograficky i lidsky - rodiny se stýkaly, kultura se míchala, něco se ze Slovenska kupovalo a něco se tam zase prodávalo. "Záhoráci" od Kútů jsou mně bližší než Češi z Teplic. A i to Rakousko, které bylo za železnou oponou a má úplně jiný jazyk, je mně blízké: jednak jsem se jej díky blízkosti, hovorům, sledování médií jaksi naučil, jednak i zde cítím (a od rodičů či prarodičů slýchávám, "dědím") staletí společného kráčení dějinami, bohatých styků. Když jedu do Poysdorfu na vinné trhy, je to jako kdybych jel do Velkých Bílovic. Nevím, proč bych to měl vnímat jako my-vy-oni, když patřím do regionu s několika sty lety společného vývoje, stěhování, sňatků, obchodních styků a podobně. A podobně to myslím cítí i jiní - důležitý je region, nikoli "národ", někdy ten region je uprostřed národního státu, tam je to jednodušší, jindy jej hranice státu rozděluje - ale stále je to region.

Vlastně se mně svým způsobem líbí oddělení Čechů a Slováků do vlastních států, snahy o rozdělení Belgie mezi Vlámy a Valony, snahy o odtržení Katalánska od Španělska a podobně. Že si protiřečím? Naopak: je to zjištění, že regiony jsou důležité, a že se pak stejně sejdeme v "Evropě regionů", nikoli národních států.

Není samozřejmě jisté, že národní státy jsou jen slepou uličkou historie - chtěl jsem spíše poukázat, že jsou v dějinách spíše méně časté a že správní útvary se zcela jiným uspořádáním, pomíjejícím "národ jako základ státu", je právě tak životaschopné.

Známe EU, nebo jen její karikaturu?

V Evropě patříme mezi největší EU-skeptiky; otázka zní, proč vlastně? Nedivím se Britům - ti ostatně po tisíciletí tvrdí my nejsme součástí Evropy, jsme její soused. A kdo zná historii a význam Velké Británie zejména od dob kolonizace světa potvrzují, že se jedná o více než o bonmot. Ale proč je EU-skeptické Česko?

Protože o Evropské unii vůbec nic nevíme. Netušíme, co se tam děje, co se projednává, jaká témata jsou na stole. V médiích se o EU nedozvídáme nic důležitého  - jen zkarikované obrázky.

Otevřete-li si na Internetu jakýkoli přední evropský deník, klidně i britský, naleznete tam sekci Evropa a v ní přehršli článků o dění v EU. Informace jsou přitom standardně korektní: je nějaké téma, nějaký problém, to se projednává, jsou takové a onaké návrhy, proč, jak jsou zdůvodněny, proč to ten chce řešit tak a druhý onak. Vedle pečlivého zpravodajství pak jsou k dispozici komentáře erudovaných redaktorů, kteří tyto problémy i návrhy řešení komentují a analyzují. Problematika EU je v evropských médiích na předním místě - je častější než lokální problematika jakékoli jiné země.

Co u nás? Výtka míří ke všem médiím - abych byl adresný, k těm Babišovým, Bakalovým i veřejnoprávním. (Snad jediný Respekt občas, ale také ne příliš často a zpravidla ne vlastním přičiněním, ale převzetím z Economistu práci EU analyzuje bez karikování).

Když se v těchto médiích píše o EU, buďme si jisti, že jsou tam přítomna klíčová slova typu "zakřivené banány","úsporné žárovky" a tak podobně. Zkrátka tehdy, kdy se v EU děje něco, co je snadno karikovatelné, případně se publikují už rozhodnutí EU, nejdou ven informace o vlastním procesu.

Proč? Protože se stydíme a bojíme. Protože se novináři stydí psát o běžném dění v EU, nekarikujícím a normálním tónem, aby je čtenáři někde v diskusi nenapálili a neoznačili za "eurohujery". Být označen - třeba pitomcem nebo Klausem, to je ostatně dnes už stejné - za "hujera", to je největší pohana, jaká se novináři může stát. Šéfredaktor může namítnout, že to nepublikuje, protože to lidi nezajímá a nečtou to - opáčím: a není to taky vaše vina?

Ještě jednou zdůrazním rozdíl mezi českým a (například) britským nebo německým informováním o dění v EU: britský nebo německý deník píše o problému a hledání jeho řešení. Český deník napíše, že EU vydala zase nějaké nařízení (kterému se my musíme podvolit).

Není toto zcela přesný popis vztahu Čechů k unii, na rozdíl od Němců, nebo třeba Poláků?

Umíme si sami vládnout, nebo je lepší, když nám poručí někdo jiný?

Tohle je hodně ostré téma a je to nejsnazší cesta, jak být označen pomalu za vlastizrádce. Ale upřímně: máte pocit, pohledem na politickou scénu uplynulých dvaceti let, že si umíme vládnout? Jeden šíbr za druhým, jedna rozkrádačka za druhou, přehlídka neschopnosti a zlé vůle. Nežilo by se v této zemi blahobytněji, kdyby nám tu fungující stát zavedli třeba naši západní sousedé?

Možná bylo, ale takhle to skutečně nejde – a nejen s ohledem na nacistický Ordnung, která, doufám, nikdy nevybledne. Musíme se naučit si vládnout sami – a právě tady může Evropa, což ale neznamená nutně jen EU, pomoci v roli jakéhosi učitele. Nestyďme se za to, že jsme žáci: vždyť jsou zde státy, které se „umění si sám vládnout" učí nepřetržitě osm století, zatímco u nás k tomuto procesu za podledních čtyři sta let došlo jen párkrát a vždy na krátkou dobu. Samozřejmě tento vztah učitele a žáka je provázen konflikty, protože žák je v pubertě, myslí si že už je dospělý a že mu nemá nikdo co poroučet.

Příkladů tohoto vztahu učitel-žák nalezneme mnoho, ale jeden je obzvlášť významný a poučný. Je jím chybějící zákon o státní službě, který u nás nebyl dosud přijat samozřejmě zcela záměrně, protože je pro politické síly balkánského typu, která u nás stále ještě převládají, nevýhodný, brání jim v čachrech a špinavostech. EU na jeho přijetí tlačí stále silněji a používá stále silnější páky a až bude přijat, tak vězte, že za toto zcela zásadní opatření přispívající k profesionálnímu řízení státu (s mnohem silnějším účinkem než jaký dosáhne Andrej „nejsme jako jiní makáme" Babiš se svým ANO) můžeme vděčit jen a pouze Evropské unii.

Náš člověk v Evropě

Jaká má být naše role v Evropě?

Jistě, jedna možnost je hrdě a zásadově z EU vystoupit a jít si vlastní cestou. Je to experiment tak na deset let, tedy docela drahý a dlouhý, ale bude aspoň poučný - koukat se, jak nám ti kolem utíkají.  Tatííí, pojedeme letos na dovolenou na Slovensko? Ne, synku, je tam moc draho, pojedeme na Ukrajinu.

Nebo - fakt! - se staneme středoevropským Švýcarskem. Zapojíme naše typické národní vlastnosti: tedy poctivost, pracovitost, skromnost a neúplatnost a ukážeme světu, jací jsou ti Češi kabrňáci! Všichni se budou řadit do fronty, aby s námi mohli obchodovat!

A teď vážně.

Češi jsou národ mimořádných skeptiků - jestli máme vůbec nějakou národní vlastnost, je jí enormní skepticismus. Dopředu víme, co nebude fungovat, což nám ale nebrání se toho tak nějak zúčastnit a přitom ale na danou věc průběžně nadávat a komentovat v tónu "já jsem to říkal".

Myslím si, že skepse je zdravá - umožňuje věci posuzovat zdravě, schopnost soudného, kritického úsudku je nesmírně potřebná. To ale neznamená, že bychom neměli být aspoň trochu idealisté, když je to potřeba - když není nic lepšího.

Idealismus - tedy víra, že se dílo podaří, i když jsme na začátku a pořádně nevíme, co a jak, je hybatelem pokroku. Nejenom žádný vědecký objev, žádné špičkové umělecké dílo, ale ostatně ani žádné úspěšné podnikání (!) by se nestalo realitou, kdyby na začátku nebyla víra v úspěch - neopodstatněná, prostá, idealistická víra. Všechny velké věci lidstva jsou cestou - vydáte se na ni a nevíte, kdy, jak a zda vůbec dojdete k cíli. Ale vrhli jste se do boje, překonáváte překážky, a k cíli se nakonec dostanete - nebo taky ne.

Mnohé cesty selžou, jenomže bez toho, že se na cestu vydáme (vyzbrojeni jenom tou vírou), se k cíli nejde dostat vůbec.

Chápu proto evropskou unii právě jako takovouto cestu. Na začátku nebyla nic než idea, která se tehdy - pár let po ničivé válce - zdála být obzvláště bláznivá. Následuje pak cesta: protože předtím nikdo nic takového nedělal, je plná omylů a chyb. A postupně se nějak prokousáváme kupředu - klidně i s tím, že se občas omyl přizná a udělá se pár kroků zpět (vyhodíme jižní křídlo z eurozóny, když nestíhá? Možná je to to nejlepší).

Co mají tedy Češi v EU dělat? Ukázat ostatním, že je možné si zachovat skeptický, nikoli povinně nadšený přístup, a přitom současně s ostatními jít na té dlouhé cestě kupředu. Klidně říkat: jste hoši zase nějak moc nadšení, tohle se nám nejeví jako moc dobré, proto a proto, ale nic lepšího nás nenapadá, takže to zkusme.Článek vyšel původně na Bloc.cz