Jak taktně poslat politika k čertu? V diplomacii se používá tento fígl

Pro politiky, kteří přijíždějí do londýnské Downing Street to může být klíčová otázka - jak moc mě hostitel ctí, jak si mé náklonnosti cení? A odpověď spíš než ve velikosti ochranky nebo délce červeného koberce může ležet hluboko pod londýnskými ulicemi - ve vinných sklepích pod rezidencí Lancaster House. 

Pokud se před některým ze státníků objeví sklenka Corton Grand Cru Côte de Beaune ročník 1961, může si být jist, že Británie se mu snaží zalichotit a zajistit si jeho přízeň tím nejlepším, co má k dispozici. Nalije-li mu ale someliér z lahve Louis Jadot Meursault Charmes Premier Cru ročníku 2006, měl by dotyčný raději co nejrychleji nastoupit do letadla a zamířit zase zpátky domů.

Seznam vinných zásob, který na základě zákona o svobodném přístupu k informacím zveřejnilo ministerstvo zahraničí, totiž kromě jednotlivých položek obsahuje i jejich popis. Půl století starý Corton, který si vláda cení na 500 liber (16.500 korun) za jednu lahev, sklepmistr označuje za "národní poklad" a víno s "kouzlem a vytrvalostí", které se má s rozmyslem servírovat jen hlavám států. U Meursault Charmes se naproti tomu objevuje cenovka 40 liber (1300 korun) a strohé doporučení "nepoužívat".

Ačkoli se i britské ministerstvo zahraničí snaží šetřit, vína se to příliš netýká a do snahy udělat dobrý dojem na zahraniční spojence investuje nemalé částky. Loni se například na banketech rozlilo přes 5500 lahví vína, tedy o pětinu víc než o rok předtím.

Záznamy správců státní vinotéky prozrazují mnoho nejen o vínech samotných, ale i o jejich konzumentech. Z historických záznamů lze například vyčíst leccos o vkusu a chutích současných i minulých politiků - kupříkladu premiérka Margaret Thatcherová si oblíbila Château Margaux Premier Cru Classé z roku 1961, o němž prohlásila, že je "hedvábné". 

Z polic ale kromě kvalitních moků mizí i lahve, za něž by nikdo ruku do ohně nedal. Loni se například nejčastěji pil klaret Château Pichon-Longueville Baron z roku 1988 - ze sklepů zmizelo 55 lahví navzdory nelichotivé charakteristice "Hodnocení snižujeme na B, poněkud agresivní, nespěchat s otevíráním." Ladem nezůstalo ležet ani zmiňované Meursault Charmes, jehož otevření hrozí podle sklepmistrů katastrofou. Sklady opustily dvě lahve - o tom, kdo je vypil a při jaké příležitosti, ale záznamy taktně mlčí.

(Ne)známé dějiny vína

Zatímco ve starověkém Egyptě, Mezopotámii i po většinu středověku patřilo víno spíše na stůl několika vyvolených, zcela běžnou se jeho konzumace stala ve starověkém Řecku. Ačkoliv i v jiným zemích byl původ vína zahalen do náboženského hávu, Řekově jako první také vytvořili rozsáhlou "vinnou" mytologii. Dárcem vína byl samozřejmě bůh orgiastického (slovo orgie však paradoxně pochází původně z výrazu ergo – práce) šílenství Dionýsos, který přišel do Řecka z Thrákie.

Původní křesťanství zaujímalo k vínu pozitivní postoj. Pití vína bylo dokonce jedním z rituálů, které křesťané převzali od starověkých mysterijních kultů. Starozákonní Židé i katolíci byli vcelku tolerantní i k alkoholismu soukromému, vlastní opilost jim vadila pouze pokud byla spojena s liberálně chápanou sexualitou (už Platón cituje pověru, podle které jsou děti počaté v opilosti degenerované). I reformátor Luther byl pijákem vína, nicméně později došlo v zejména v asketickém kalvinismu (ovšem i v jiných protestantských směrech) k postoji úplně opačnému.

Vrcholem antialkoholních snah v USA (které na literární rovině popisuje např. Jack London v knize "Démon alkohol") byla pak meziválečná americká prohibice Nás jako pivaře může tento název dokonce i pobavit, protože česká desítka by se ještě vešla do povoleného obsahu alkoholu, píše Scienceworld.cz.

Nejméně tolerantně se k alkoholu staví islám. Muslimové se domnívají, že zakladatelem první vinice byl muž jménem Hama. Při založení vinice mu pomáhal sám ďábel. Někteří poněkud liberálněji naladění vykladači koránu se domnívají, že Mohamed původně nezavrhoval pití jako takové, ale byl jen velmi nespokojen s tím, když mu Arabové chodili opilí na jeho kázání o jediném bohu Alláhovi. Spor se vedl i o to, zda měl Mohamed na mysli jakýkoliv alkohol, nebo pouze víno. Pokud by platila druhá možnost, šlo by se zákazu vyhnout – například tím, že bychom víno destilovali. Arabský svět paradoxně stál u kolébky tvrdého alkoholu.