Norské odebírání dětí jako výnosný byznys? Europoslanec otevřeně promluvil

Mach zdůrazňuje, že v Norsku nemá krizovou péči o děti na starosti jen stát, byť instituce, která vykonává odběr dětí, tedy Barnevernet, státní je. Na samotné odebírání dětí má ale ziskový motiv řada soukromých firem, které jsou na rozhodnutí Barnevernu přímo navázané.

"Následnou péči o odebrané děti totiž vykonávají soukromé firmy, z nichž největší je společnost Aleris, patřící finanční skupině AB Investor. Jejím vlastníkem je švédský miliardář Gir Wallenberg, který podle deníku ABC Nyheter lobboval za to, aby co nejvíce dětí bylo svěřováno do péče firmám. ABC Nyheret také udává, že podle údajů z roku 2008 Norsko vyplatilo soukromým firmám v přepočtu více než čtyři miliardy českých korun za péči o děti (ABC Nyheter, 2010)," píše na svém blogu europoslanec.

Jak celý systém funguje? Stát sice vystupuje jako ochránce dětí a navenek celý systém zaštiťuje svou institucí Barnevernet, po odebrání dětí ale na scénu vstupují privátní firmy, které poskytují Barnevernu nejrůznější služby, jako ubytování pro odebrané děti, lékaře, psychology, vyšetření a nakonec i vyhledávání samotných pěstounů.

"Pro ilustraci celé situace uvedu citaci jednoho ze zakladatelů společnosti Tiltaksgruppen AS, Kjella Gjeitrema: "Nikdy jsme neplánovali na tomto zbohatnout, ale zbohatli jsme. Tato instituce byla nejprve založena na ochranu dětí, ale po roce 2000 se přeměnila na obchodní společnost." Gjeitrema dále dodává: "Byli jsme mladí a idealističtí, ale pak jsme viděli, že čím dál více konkurenčních firem si přichází na slušné výdělky" (Aftenposten, 2014). Dodám, že tato společnost se zabývá zprostředkováním domovů pro děti, vyhledávání pěstounů a "nabízení" dětí těmto rodinám," píše Mach.

Jako příklad výnosného byznysu uvádí osobu Mossiho Zaferia, který v osmnácti letech založil organizaci Toten Barnevern, specializující se na děti imigrantů, a jeho firma v roce 2009 získala zakázku v hodnotě 80 milionů dolarů na péči o děti hledačů azylu.

Podobně je do sítě Barnevernu začleněno podle europoslance 1794 větších či menších firem, které ze systému profitují. Dodává, že tyto firmy jsou závislé na počtu dětí, které mají od státního Barnevernu v péči a bez dětí od státu nich by své podnikání nemohly provozovat. Zatímco v normálním podnikání tak zisk závisí na dobrovolném kontraktu se zákazníkem, tady úspěch závisí na rozhodnutích Barvnevernu.

"I v Norsku existuje kritika tohoto systému. Nemám nic proti tomu, aby soukromé firmy poskytovaly ubytování pro děti bez rodičů nebo pro týrané děti. Nemám nic proti tomu, aby týrané děti byly svěřovány do péče pěstounů. Ale systém - pro Boha - musí být pod kontrolou! Na normálním trhu se soukromé firmy zodpovídají svým zákazníkům. Politici se za svá rozhodnutí zodpovídají voličům. Soudy musí ctít presumpci neviny. Komu se ale zodpovídá Barnevernet? Ten presumpci neviny nectí a norský systém se vyvinul do monstra, kde motiv zisku vede k obrovskému počtu odebraných dětí. Něco je shnilého ve státě norském," uvádí Mach.