Raději budeme riskovat život. Imigrant promluvil o beznaději běženců

Ruka ve vodě není ruka v ohni

Uvedený telefonický rozhovor se odehrál den poté, co se v srpnu u libyjského pobřeží potopila loď, přičemž zahynulo přes 200 lidí. Addonia se bál, že se jeho bratranec vydá na cestu přes Středomoří. Proto mu zavolal - stejně jako v dubnu, kdy se utopilo 700 uprchlíků. Vždy ho nabádal k trpělivosti. "Občas, když jsem ho odrazoval, jsem přemýšlel, zda nejsem sobecký," přiznává.

Addonia přijel do Spojeného království v roce 1990. Dokončil studia, vydal román, založil rodinu. Jeho bratranec musel odejít ze školy a řídí rikšu. Stará se o matku a sestry. Jejich budoucnost závisí na něm. Pokud se dostane do Evropy, doufá, že jim pomůže více. Je zde však také šance, že svůj pokus nepřežije, připomíná spisovatel.  

"Tento rok ve Středomoří zatím zahynulo více než 2000 lidí," odkazuje Addonia na odhad Mezinárodní organizace pro migraci. Skutečnost, že lidé z tak malé země, jakou je Eritrea (s pěti miliony obyvatel), tvoří třetí největší skupinu z 137 tisíc běženců, kteří jen za prvních 6 měsíců letošního roku překročili Středozemní moře, je dle spisovatele vypovídající.   

Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.

Addonia konstatuje, že nejde jen o čísla: "Jsou to naše rodiny." Těm, kdo kritizují Eritrejce za to, že riskují svůj život i životy svých dětí, odpovídá arabským příslovím: "Ruka ve vodě není jako ruka v ohni."

Podělí se též o příhodu, kterou si přinesl ze své poslední návštěvy Súdánu v roce 2010, kdy se přidal ke skupině mladíků jako obchodník vydávající se za pašeráka čaje. Jednoho večera seděli okolo Wardy, sedmnáctileté eritrejské prodavačky čaje, jedné z mnoha toulajících se po ulicích Chartúmu. Stál za ní eritrejský chlapec na pozoru. Někteří ze skupiny neměli doklady a toužili po chvíli odpočinku. V diskuzi rychle přišlo na Evropu, jako na oázu, co uleví od horka a těžkostí.

"Váš život začne teprve až se tam dostanete," cituje spisovatel slova jednoho pašeráka lidí, který však raději sám sebe nazýval tvůrcem snů. Pomáhal uprchlíkům překročit poušť do Libye. Jak Addonia poznamenává, byl jen malým řetězem na dlouhé cestě do Evropy. Spisovatel si všiml záblesku ve Wardiných očích. Dívku po prvním pokusu o útěk z Eritreje mučili a zneužil ji súdánský policista, aby dostala povolení k cestě do Chartúmu. "Dokázala si již představit jiný život," konstatuje Addonia.

Evropané se lépe starají o své psy

Spisovateli byly jen dva roky, když koncem 70. let odešel do Súdánu. Považoval se částečně za Súdánce. Postřehl, že přístup k eritrejským uprchlíkům, se za dobu, kdy v zemi, pobýval, změnil. "Věřím však, že nechat chudé země, jako je Súdán, aby si dlouhodobě poradily s uprchlíky bez dostatečné pomoci či ucelené přesídlovací politiky jen vyhrocuje vztahy," tvrdí v komentáři.  

"Evropané jsou milující lidé. Starají se o své psy lépe, než se naše vlády starají o nás," cituje Addonia slova, která pašerák adresoval svým společníkům. Jiní ve skupině poznamenali, že naproti tomu eritrejská vláda by aktivně nacpala co nejvíce lidí na lodě do Evropy, aby zvýšila své příjmy, pokud by mohla. Spisovatel ironicky připomíná, že remitence, včetně dvouprocentní daně uvalené na Eritrejce v zahraničí, jsou hlavním zdrojem zahraničního obchodu země a tvoří 38% jejího HDP. "Není proto divu, že kolují fámy, že zchudlá eritrejská vláda je sama součástí pašerácké sítě. Ačkoliv to popírá, nepochybně hledá jejich pomoc," dodává a poukazuje na další ironii: Jakmile eritrejská diaspora začala využívat svůj značný finanční vliv a vytvářet nátlak na vládu ve své vlasti s cílem zlepšit dodržování lidských práv a pozastavila své daňové příspěvky, EU navýšila svou bilaterální pomoc Eritreji.          

"Jediný účel této pomoci v hodnotě zhruba 350 milionů dolarů v průběhu následujících pěti let, je zastavit exodus uprchlíků. Kořeny toho, proč lidé prchají, řešeny nejsou," kritizuje Addonia. Myslí si, že demokratické ideály byly obětovány, aby se uprchlíci drželi dál. "Jako hrdému evropskému občanovi mi zde zajišťují práva, ale ty mé rodiny prodávají," rozčiluje se. Z Eritreje, kterou Spojené království považuje za bezpečnou a migranty posílá zpět, přitom každý měsíc dále utíká na 5 tisíc lidí.  

Spisovatel poukazuje, že rodiny Eritrejců žijí v absurditě - jednou stranou jsou utlačované, druhou považovány za přítěž. Přesto stále pochodují pouští. Přicházejí na břeh moře. "Jsou mezi nimi moji příbuzní - rodiče a jejich děti. Vyhledávám zprávy. Vídám obrázky rozdrcených lodí, plovoucí oranžové vesty. Obavy se stupňují," zoufá si Addonia. Připomíná, že rok 1991 znamenal naději na svobodu, návrat z uprchlických táborů do Eritreje. Ve skutečnosti však tábory ve Středomoří v současnosti expandují každým dnem.

"Mnoho dalších odchází. Dokonce Warda odešla do Libye," řekl Addoniovi jeho bratranec. Spisovatel se ho ptal, zda o ní něco slyšel, avšak odpověď byla negativní. Přiznává že se snaží zabránit tomu, aby se jeho bratranec stal součástí zpráv. Podobně jako onen pašerák vysvětluje odlišnosti života v Evropě, ale zdůrazňuje jejich negativa. "Rozumím Habibi Sulajmane, ale vyměnil bys svůj život za můj," cituje závěrem komentáře stručnou reakci svého bratrance.