Orient se hrne na západ: Balkánská trasa stále v obležení uprchlíků, pomáhají jim Češi

Z autobusů u deset let opuštěného motelu na dálnici u města Šid na severozápadě Srbska vystupují hloučky Iráčanů, Syřanů a Afghánců, které mění někdejší heslo německých nacionalistů z předminulého století "Drang nach Osten", tah na východ, zcela opačným směrem. Orient se hrne na západ. Nikoli snad s mečem a ohněm jako někdejší křižáci, ale se ženami po boku a s dětmi v náručí.

"Chceme do Německa. V Iráku se pořád válčí, je to tam nebezpečné, bála jsem se o děti," vysvětluje Azra (31) s desetiměsíčním Hasanem v náručí a se dvěma děvčátky u sukně, proč se rozhodla následovat sourozence, kteří už v Německu a ve Švédsku jsou.

"Nechceme nic jiného, než žít v míru, být někde doma," tvrdí i Ahmad Ghází, rozvedený učitel angličtiny z irácké Sámarry. "Je mi šestačtyřicet, ale vypadám na šedesát," vykládá a na důkaz zážitků, ze kterých zešedivěl, si strhává čapku. Nejhrůznější prý byla čtyřhodinová plavba do Řecka v šestimetrovém člunu s 35 dospělými a 15 dětmi přes rozbouřené moře s tureckým "mafiánem" u kormidla. Tomu zaplatil po tisícovce dolarů za sebe, dceru (20) a syna (14), nejmladší syn (7) se plavil zdarma. Aby měl na cestu, prodal rodný dům, prý za třetinu skutečné ceny.

Zdroj: YouTube

"Báli jsme se, že zemřeme, ale nebylo by lepší zůstat. V Iráku jsou lidi buď vlci, anebo ovce. A vlci nakonec ovce snědí, i když nikdo neví, jak dlouho to ještě potrvá," říká o pohnutkách, které ho přiměly i s rodinou vyrazit ve stopách nejstaršího, sedmnáctiletého syna, který už je čtyři měsíce ve Frankfurtu. Dcera prý už zase nesnášela, že se nesmí oblékat jak chce, jít kam chce, ani se scházet s kým chce.

Ghází by rád opět učil a ukazuje průkazku dobrovolníka ve službách UNICEF, Dětského fondu OSN, pro který působil v Sýrii. Ochotně pomáhá tlumočit líčení mladíka, jenž ze syrské Rakky prchl před Islámským státem, kterému musel platit i daň z bezvousé brady.

"V posledních dnech tu bylo okolo 3000-3500 uprchlíků," říká Jan Zeman ze skupiny českých dobrovolníků a dobrovolnic, která se stará hlavně o distribuci hygienických potřeb a ošacení potřebným. Přesnou statistiku nevede, ale odhaduje, že polovina uprchlíků přijíždí s dětmi.

Společnou motivací českých dobrovolníků se kromě chuti pomoci jeví i potřeba na vlastní oči vidět, co se vlastně děje. "Když se někde objeví kamery, pomoci na tom místě se najednou vyskytne víc a daleko více organizací tam začne dělat. V televizi to může vypadat dobře, ale s kamerami často odjedou i ty organizace," poznamenává Zeman.

V dětském koutku zatím malí uprchlíci vymalovávají omalovánky jako o život. "Často se líčí, že sem jezdí jen chlapi, ale tak to není. Utíkají, aby přežili, a ne aby vydělali o pár eur víc. Cesta je velmi náročná a nebezpečná. Sotva by ji podnikali teroristé, i když vyloučit se to nedá," říká studentka (25) z Prahy Lucie Franková.