Kuriózní případy prvních rande aneb tohle zažít opravdu nechcete

Lucy Brownová zažila nepříjemnou zkušenost po schůzce s mužem, jehož po jedné schůzce odmítla. Požádal ji totiž zpět o peníze, jež utratil za její nápoje. Lucy mu sice vrátila přes čtyřicet liber (asi 1200 Kč), ale také mu objasnila, jak absurdní jí přišel jeho požadavek. 

Zde je výběr toho nejlepšího od čtenářů. 

Večeři musela zaplatit dáma

Šla jsem na první schůzku s kamarádem známého, s nímž jsem se několik týdnů předtím seznámila. Byl okouzlující a sebevědomí, ale trochu malý. Uložila jsem si do paměti, že si v jeho společnosti nesmím obout boty s podpatky. 

Když mi zavolal, nadšeně jsem přijala jeho návrh vyjít si společně na večeři. Navrhl sushi restauraci. Setkali jsme se na zastávce a dál jsme jeli taxíkem, který nonšalantně zaplatil. Potom co jsme si v restauraci sedli ke stolu, přišel číšník a můj protějšek vybral jídlo a pití pro nás pro oba, aniž by se mě na cokoliv zeptal. Vzala jsem to jako znak sebevědomí a pomyslela jsem si, jak je příjemné nemuset se rozhodovat.

Schůzka probíhala zpočátku dobře, jídlo bylo vynikající a víno taktéž. Když došlo na placení, jiskra v oku mého společníka mě uklidnila, že vše zaplatí. On přeci vybral restauraci, jídlo i nápoje. Namísto toho ale řekl: „Budeme hádat, jak je účet vysoký. Kdo bude nejblíž, platit nemusí.” Tipla jsem si 80 liber (2400 Kč), on 100 liber (3000 Kč). Domů jsem odcházela s účtem za 125 liber (3750 Kč). 

Cestou z restaurace jsem zalhala, jak se jmenuje moje zastávka, a nikdy jsem mu už nezavolala. Pokud bychom restauraci vybrali společně, považovala bych za spravedlivé rozdělit si účet. V případě, že bychom se oba dobře bavili a on zaplatil večeři, navrhla bych, že nás oba pozvu na něco k pití v nedalekém baru.

Rande zpestřila meditace uprostřed restaurace

Moje poslední schůzka nebyla nejstrašnější, kterou jsem zažila, ale byla určitě nejvtipnější. Šla jsem na večeři s mužem, s nímž jsem se seznámila na večírku pro nezadané. Při rozhovoru byl milý, a tak jsme se dohodli na dalším shledání. V restauraci jsme se rozhodli jen nápoj a zákusek.

Při setkání se ukázalo, že jsme značně rozdílní. On se hluboce zajímal o filosofii a náboženství, kdežto já jsem velmi přízemní. To nejlepší ale přišlo po půl hodině, když začal uprostřed restaurace meditovat. 

Byla to část jeho každodenní rutiny a nechtěl ji vynechat, přestože jsme si spolu vyšli. Informoval mě o tom dopředu a já si nestěžovala, byla jsem šokovaná. Snažila jsem se být slušná a odebrala jsem se na toaletu, aby měl na meditaci klid. Vrátila jsem ke stolu včas, abych zachránila číšníka, který přinesl zákusky a který si nevěděl rady, jak se chovat k meditujícímu hostu.

Po dezertu můj společník řekl, že by mě rád někdy znovu viděl. Já jsem jen přemítala, jak se tomu vyhnout.

Účet jsem si nakonec rozdělili, za což jsem byla ráda. Zanechalo to ve mně pocit, že jsem mu nezůstala nic dlužná. Nikdy mi nezavolal a ani já jsem se nesnažila o kontakt.

Zasmání s ucpaným nosem 

Jednou jsem šel na večeři v době, kdy jsem byl tak nachlazený, že jsem nemohl dýchat nosem. V průběhu naší schůzky řekla mnou pozvaná dáma vtip a já jsem se zasmál. K mému zděšení se můj plný nos uvolnil ve formě nechutné bubliny. Oba jsme se snažili dělat jakoby nic, ale já jsem se uvnitř propadal hanbou. Krátce potom večer skončil a nikdy jsme se znovu nesetkali.

Domu jsem se dostal až v 10 ráno

Před nějakou dobou jsem se setkal se slečnou, jež jsem poznal při práci. Bydlela ode mě dvě hodiny jízdy autem. Vyzvedl jsem jí u ní doma a společně jsme jeli do blízkého města. Dali jsme si něco dobrého k jídlu a dobře jsme se bavili.

Po večeři navrhl můj doprovod návštěvu několika barů v okolí. Já jsem nepil žádný alkohol, protože jsem musel řídit auto. Přecházeli jsme z jednoho baru do druhého a ve tři ráno se moje společnice postavila a řekla, že má dost. Navrhl jsem jí, že ji svezu domů, ale ona to odmítla s tím, že její bratr už čeká v autě před barem. Po návštěvě několika barů jsem už ale nevěděl, jak se dostat zpět k autu. Svěřil jsem se jí s tímto problém, ale ona jen odvětila: „Jsem si jistá, že to najdeš. Čau!” A odešla. Po několikahodinovém hledání auta po městě jsem se domů dostal až v 10 hodin ráno.

Rande jako mučivý pracovní rozhovor 

Vyrazila jsem na schůzku s mužem, se kterým jsem se seznámila na internetu. Přišel mi vtipný a zajímavý. Sešli jsme se v jednom londýnském baru. Můj protějšek byl dobře oblečený a přinesl si tašku, která vypadala jako nákup z jednoho nedalekého designérského obchodu. V průběhu celé schůzky, jež trvala přesně dvě hodiny, kontroloval své náramkové hodinky. Když jsme spolu mluvili, cítila jsem se jako na obzvlášť mučivém pracovním rozhovoru. 

Rychle se vyjasnilo, že zdaleka nesplňuji všechny jeho představy o ideální partnerce. Ještě dnes si vzpomínám na to pokušení utéct, když se vzdálil na WC. Ze zdvořilosti jsem ale zůstala.

Skoro jsem se rozplakala, když se úmyslně vyhýbal odpovědět na mé otázky o tom, kde pracuje a kde bydlí. Jako by ve mně viděl určité riziko, že ho budu pronásledovat, a proto musí být opatrný.

Předtím než jsme z baru odešli, mi dal tu tašku, jež měl s sebou. Bylo to totiž něco pro mě. Řekl mi, abych si to rozbalila až doma, což jsem i udělala. Uvnitř se nacházela bonboniéra s čokoládovými srdíčky. V ten samý moment jsem od něj dostala zprávu, že nemá zájem o další schůzku, ale že mi do budoucna přeje jen to nejlepší. Očividně byla bonboniéra na více použití. Buď jako lichotka úspěšné kandidátce, nebo jako cena útěchy pro ty neúspěšné. Nemám pochyby, že byl nadšený z vlastní vynalézavosti.

V supermarketu se rozsvítil alarm

Na internetu jsem poznal jednu ženu. Rozhodli jsme se koupit nějaké jídlo a pití a vyrazit si na piknik k Temži. Při odchodu ze supermarketu se rozsvítil alarm, ale my jsme šli dál. Ušli jsme pár desítek metrů a pak mi řekla, že v tom supermarketu ukradla bochník chleba. Proto se spustil alarm. Schovala si ho k sobě do tašky. Na piknik jsme si vyrazili, ale pak jsem jí už nikdy neviděl. Ukradla přeci bochník chleba.