Rusko a východní Evropa? Putinovy plány selhaly, tvrdí diplomat

Historická anomálie

Ruský prezident Vladimir Putin naznačil, že ukrajinská a běloruská nezávislost je pouhou historickou anomálií, připomíná Bond. Odkazuje také na jeho označení Rusů coby jedné z největších, ne-li největší národnostní skupiny na světě, která je rozdělená hranicemi, na základě čehož někteří sousedé Ruska, na jejichž území se ruské menšiny nacházejí, spekulovali, zda Putin nechce tyto hranice smazat.   

"Tři roky poté Putinův projekt jasně selhal," hodnotí expert. Konstatuje, že ačkoliv Rusko stále drží Krym a část východní Ukrajiny, znepřátelilo si zbytek této země. Na druhou stranu ani Západ si podle bývalého diplomata nemůže příliš gratulovat, jelikož východní Evropa posetá zamrzlými konflikty, které Rusko podněcuje, se zasekla ve své transformaci na neurčitou dobu.

EU se konsistentně vyhýbá otázce možného přijetí některé z šesti bývalých sovětských republik ležících v Evropě, tedy Arménie, Ázerbájdžánu, Běloruska, Gruzie, Moldavska a Ukrajiny, poukazuje odborník. Připomíná, že NATO v roce 2008 souhlasilo s budoucím přijetím Gruzie a Ukrajiny, ale po ruských invazích do těchto zemí v letech 2008 a 2014 Severoatlantická aliance z plnění tohoto příslibu vycouvala.

"Rusko má pro tento region jasnější vizi než Západ," pokračuje Bond. Tvrdí, že Moskva s uvedenou šesticí zemí nikdy nezacházela jako s plnými suverény a poté, co se v roce 2012 stal Putin potřetí prezidentem, vystupňovala své úsilí udržet tyto bývalé sovětské republiky v "regionu výsadních zájmů", jak tuto oblast označil Putinův předchůdce Dmitrij Medveděv. Na druhou stranu ochota Ruska používat ekonomický a vojenský nátlak na své sousedy odradila mnohé z těch, kteří by jinak mohli s Moskvou sympatizovat, myslí si expert.      

Jen málo západních lídrů je sice ochoten přiznat, že Rusko má právo veta ohledně zahraniční politiky svých sousedů, ale ještě méně z nich je ochotno s Ruskem bojovat, zdůrazňuje někdejší diplomat. Doplňuje, že Východoevropané, kteří by chtěli, aby jejich země dosáhly evropských standardů vládnutí a připojily se k západním institucím, cítí rozhořčení z neschopnosti Západu nabídnout jim plnohodnotnou podporu.  

Konec nostalgie

Odborník pokládá tedy otázku, co mohou východoevropské státy dělat, pokud se nechtějí nacházet na ruském orbitu, když se nemohou připojit k západním institucím. "Hlavní prioritou by mělo být nastolení vlády práva," odpovídá Bond. Konstatuje, že v zemích, kde státy s funkčním soudním systémem a zákony jsou stabilnější, a proto atraktivnější pro zahraniční investory a v důsledku toho odolnější vůči ekonomickému nátlaku. Západ také může pomoci tím, že znesnadní tamním elitám praní špinavých peněz na území EU a USA, doporučuje expert.  

Rovněž zajištění férového zacházení s národnostními menšinami považuje odborník za nezbytné. Připomíná, že nespokojené menšiny jsou živnou půdou pro Rusko, které může podporovat separatistické konflikty, avšak tato možnost se snižuje, pokud mají všechny složky společnosti v potenciálním konfliktu co ztratit.

Geografická poloha a ekonomické zásady znamenají, že pro země Východního partnerství je stále výhodné zachovávat dobré politické a obchodní vztahy s Ruskem, a proto by se za ně neměly stydět, alespoň dokud se tyto vztahy budou zakládat na suverenitě, konsistentních pravidlech a vzájemné prospěšnosti, soudí Bond. Dodává, že Západ by se zase měl v nadcházejících letech pokusit přesvědčit Moskvu, že bez ohledu na to, zda se tyto země přidají k západním institucím, je v zájmu všech, aby v nich panovala prosperita, stabilita a dobré vládnutí.  

"Největší politický posun ale musí přijít od Ruska, které se nadále chová, jako by si myslelo, že jeho osud závisí na ovládání svých sousedů," deklaruje bývalý diplomat. Připomíná, že ostatní bývalé evropské imperiální mocnosti si uvědomily, že je lepší se svými bývalými državami sdílet ekonomické i jiné zájmy, než na ně vytvářet nátlak. Podle Bonda je tedy na čase, aby se i Rusko vzdalo své imperiální nostalgie.