Německá vesnice se stala symbolem protestu proti migraci. Jak se tam dnes žije?

Clausnitz je v podstatě více než jedna hlavní ulice s několika vedlejšími uličkami. Má jen 900 lidí a jediný obchod s potravinami. Mladí lidé zde nechtějí příliš bydlet a odcházejí do větších měst. Díky tomu má Clausnitz hodně prázdných bytů. Pro německou vládu se stalo vhodnou volbou pro ubytování uprchlíků.

To není v Clausnitzu úplnou novinkou. Ještě před pádem Berlínské zdi sem přišli někteří přistěhovalci z Polska a později z Nigérie a Vietnamu. Podle starosty, Michaela Funkeho, však situace byla jiná, protože tito uprchlíci žili v samostatných ubytovnách a neměli skutečný kontakt s místními lidmi. Dodal, že několik Rusů, kteří se sem přistěhovali, se bez problémů integrovalo.

„Vítací kultura“ Angely Merkelové v Clausnitzu vítána nebyla. „Zejména tvrzení "můžeme to udělat" nezískalo velkou podporu. Protože nebylo uvedeno, jak bychom to mohli udělat," vysvětluje Funke kritickou reakci na politiku Angely Merkelové. Negativní pohled ještě zhoršil skandál v Kolíně, kdy během Silvestra byly ženy obtěžovány arabsky vyhlížejícími muži.

A v tomto období náhle dorazil autobus s uprchlíky. Funke si vzpomíná, že vůbec netušil, kolik jich bude. Nějakým způsobem se místní obyvatelé – Funke dodnes neví jak – dozvěděli, že autobus přijede v osm večer a šli se podívat, zda-li veze rodiny. Podle Funkeho panovala obava, že se bude jednat pouze o mladé muže, kteří by mohli působit problémy jako kolínští útočníci. Dav, který obklopil autobus, nicméně byl tvořen lidmi, které Funkce nikdy neviděl a kteří zřejmě přišli odjinud, aby dělali problémy. „Postavilo to naši komunitu do špatného světla.“

Příběhy migrantů

24letá Zeina na tu noc nerada vzpomíná. „Křičeli a uráželi nás. Mysleli jsme si, že říkají, že se musíme vrátit. Děti plakaly,“ vybavuje si Zeina. „Ptali jsme se sami sebe, jestli nás nechtějí tady, měli bychom být tady? Mysleli jsme si, že se musíme vrátit do Drážďan." I když je policie eskortovala do jejich bytů, nemohli spát a ptali se, co s nimi bude.

K k jejímu překvapení byla její rodina od dobrovolníků přijata nejlépe. „Dostali jsme zahradu, takže máme rajčata, takže děláme malou práci na zahradě a někdy přijdou dobrovolníci, kteří dávají výuku němčiny," řekla Zeina persky přes tlumočníka. Její syn už mluví základní němčinou. "Jsme tu velmi šťastní,“ tvrdí Zeina.

Majdi Khatun z Libanonu, jehož dítě bylo mezi první vysazených z autobusu, její optimismus úplně nesdílí. Protože se bál, že jeho děti budou vzati IS a přeměněni v jeho bojovníky, vzal svá dva nejstarší děti a odešel do Evropy. Jeho manželka a dvě další děti zůstali uvízlé v Tripolisu. Jeho sestra a celá její rodina byla zavražděna IS. "Viděl jsem Německo jako jediné místo, které by nás přijalo," říká Khatun.

Khatun přijel nejprve do Mnichova, z něhož byl nadšený. Pak byl ale přesunut do Drážďan, které je známo svým protiuprchlickým postojem. Gordian Meyer-Plath, šéf saské domácí zpravodajské agentury Saska, uznává, že Sasko má špatnou reputaci. Ale uprchlíci se obávají života v něm ze nesprávných důvodů. „Kdybych byl uprchlíkem a skončil v Clausnitzi, určitě to nebude místo, kde bych chtěl žít," řekl. „Ale ne proto, že bych se bál, že bych se stal obětí zločinu z nenávisti. Jen proto, že si nemyslím, že bych tam našel práci."

Pro Khatuna představuje chybějící práce problém. Jako všichni žadatelé o azyl nesmí pracovat před uplynutím jisté doby.  Nemá tak dost peněz, aby zaplatil své manželce a zbývajícím dětem cestu za ním do Německa. „Slyšel jsem, že hranice jsou uzavřeny, takže nemohou přijít, ani kdybych našel ty peníze,“ říká beznadějně. Dny tráví nečinně ve svém bytě. „Čekám, nevím, co mám dělat," říká. „Moje žena říká, že kdyby věděla, že to bude takhle - že by bylo tak těžké být spolu - nikdy by mi neřekla, že je v pořádku, abych šel."

Nucená koexistence?

Podle Khatuna po nešťastné počáteční noci příjezdu je s nimi nyní zacházeno velmi dobře. „Lidé nás navštěvují, zvou nás, ptají se nás, co potřebujeme, a přinášejí nám to, " říká, aniž by ale mluvil o obyvatelích Clausnitzu. Ti, kdo se o ně takto starají, jsou dobrovolníci, z nichž většina pochází z Drážďan nebo jiných měst.

Funke přiznává, že utečenci a místní lidé žijí poněkud paralelní existenci, přičemž dobrovolníci iniciují většinu interakce mezi oběma skupinami. „"Setkání jsou normálního druhu. Srdečná. Více postoj OK, jsou teď tady."