V čem se Američané mýlí v Putinovi? Odpověď Vás možná překvapí

Yaffa žije v Moskvě už pět let a podle vlastních slov se nachází někde mezi americkým a ruským typem novinářem. Jako americký novinář rozumí, proč je otázka ruského vměšování do amerických voleb tak diskutovaným problémem v USA, což podle něj ruští novináři ne vždy zcela pobírají. Na druhou stranu chápe i jejich nespokojenost s tím, jak je Putin a celá ruská vláda v amerických médiích pojímána.

Podle Yaffa základní potíž, kterou ruská média mají s americkou představou Putina a ruské vlády, spočívá v jejich předpokladu, že Putin je jakýmsi typem sovětského diktátora, mající pod palcem veškerý státní aparát. Tato prezentace ruského státu poplatného vůli jednoho muže sedí v případě Číny, v případě Ruska ale je situace mnohem komplikovanější. Ačkoliv Putin má v ruském systému moci velký vliv, vládne dysfunkčnímu, porouchanému a velmi zkorumpovanému stroji. Yaffa cituje v tomto ohledu ruského novináře Mikhaila Zygara, podle něhož není v ruské vládě žádný plán, pouze chaos.

Američtí novináři mají občas tendenci se dívat na minulé události a propojovat se s těmi nynějšími způsobem, který dává vyniknout Putinovi jako geniálnímu stratégovi myslícímu několik dopředu. Ruští novináři, tvrdí Yaffa, však vnímají Putina a jeho režim mnohem objektivněji jako vynikajícího taktika, ale jako spíše mizerného stratéga. Putinový režim je v zásadě reaktivní a reaguje na jevy, než že by je vytvářel.

Čeho chtěl Putin dosáhnout v amerických volbách?

S těmito poznatky na paměti je podle Yaffa nutné číst tolik probírané téma ruské podpory Donalda Trumpa. Yaffa se domnívá, že Putin neměl žádný mistrovský plán za zvolením Trumpa a samotný výsledek předčil jeho nejdivočejší sny. Nikdy by prý nečekal, že Trump bude zvolen. Yaffa je přesvědčen, že Putin a jeho spolupracovníci jsou upřímně cyničtí co se týče politiky a nedokáží si představit, že by kombinace odporu vládních struktur a médií mohla být někdy poražena a dovolila do systému moci vstoupit nováčka. Byli to Američané, kdo přivedl Trumpa do úřadu, ne Rusko, hlásá Yaffa.

Když se podíváte na to, jak ruská média mluvila před volbami a na jejich začátku o příštím prezidentovi, vybízí Yaffa čtenáře, je naprosto jasné, že vnímala Clintonovou jako nevyhnutelnou prezidentku. Taktéž to vnímala i Putinova kohorta, jejíchž někteří členové měli o ní velice apokalyptické představy. Báli se – vcelku oprávněně, tvrdí Yaffa – že Clintonová jako mnohem větší jestřáb (označení pro podporovatele americké agresivní politiky) než Obama bude seriózní hrozbou pro Rusko, v Sýrii i jinde, schopnou vyvolat s ním válku.

Ruskou snahou tak bylo jí znepříjemnit život, jak jen to bylo možné. Putin samotný nepochybně se o to zasadil velkou měrou jako pomstychtivou reakci za její údajný – a Putin tomu zřejmě opravdu věří – vliv v protestech proti jeho osobě v roce 2011 a 2012. Rusko navíc vždycky využije příležitosti vnést pochyby ohledně nezávislosti a efektivity amerického volebního systému bez ohledu na kandidáta, tvrdí Yaffa. Jestliže měl Putin nějaký širší strategický cíl, tak to nebylo ani zvolení Trumpa a ani nezvolení Clintonové jakožto důkaz, že americké volby jsou samy o sobě zkažené.

Yaffa tvrdí, že v Kremlu vůči USA vládne jakýsi druh potlačované závisti. Podle Putina a jeho okolí neexistuje žádná taktika, kterou USA nevynalezly, netestovaly a nedokončily. Kybernetická válka a tzv. „barevné revoluce“ jsou podle Putina inovací Američanů, na které se Rusko muselo adaptovat. Kybernetická intervence a snaha vytvořit jakýsi typ revoluce v USA jsou z Putinovi perspektivy ochutnávkou vlastní medicíny pro USA a jejím manipulačním technikám.

Kreml: mistrovský plánovač nebo jen schopný oportunista?

Pokud jde o současnou aféru s emailovou konverzací Donalda Trumpa juniora s Nataljou Veselnickou, podle Yaffa je na ní nejzajímavější to, že odhaluje, jak se různé zájmy různých skupin protínají a jak nakonec vedou k výsledku, co se zdá jako mistrovský plán, ačkoliv je spíše důsledkem nahodilých rozhodnutí. Veselnická pracovala v tzv. moskevském regionu, příměstské oblasti mimo Moskvu, což Yaffa vnímá jako příhodnou metaforu jejího postavení – jako někoho, kdo obíhá kolem centra moci, aniž by do něj měl přístup. Její snaha získat přízeň Trumpa juniora tak zřejmě nebyla řízena shora, jako spíše jejími vlastními zájmy.

Yaffa si myslí, že Veselnická nebyla v kontaktu a ani nic nevěděla o ruských hackerech. Pokud se jednalo o nějakou širší Kremelskou operaci, pak oni i ona byla momentálním aktivem, který Kreml využil v různých okamžicích, aniž by se ale daly vystopovat vazby k hlavnímu mozku operace. Podle Yaffa to nejen odráží  způsob, jakým se v Rusku dělají věci, ale také osvědčené postupy řízení tajné operace.