„Když Putin není, není Rusko“. O čem Putin sní, když náhodou spí

Putin se v nejvyšších patrech ruské politiky od roku 2000, kdy nastoupil s požehnáním Borise Jelcina do prezidentského úřadu, kde vydržel po dvě období, aby se po čtyřleté přestávce v roli ruského premiéra opět do něj vrátil v roce 2012. Nyní jej v prezidentském křesle čeká dalších šest let. Putin se tak stal nejdéle sloužícím ruským a sloužícím politikem, vyjma Stalina.

To samozřejmě vyvolává otázky, zda-li nebude zůstat u moci až do své smrti. Putin sám tyto spekulace odmítl a tvrdí, že se jedná o skutečně jeho poslední termín v prezidentském úřadu. Podle informací získaných novinářem a autorem knihy Všichni muži Kremlu, Mikhailem Zygarem, však málokdo z byrokratických elit věří, že by Putin skutečně po roce 2024, kdy mu skončí mandát, odstoupil. Bývalý ministr, který má stále přístup k Putinovi, sdělil Zygarovi, že existuje mylná představa o unaveném Putinovi, kterého už politika nebaví. Opak je však pravdou a Putin je stále vitální a pokračuje ve svém proslulém zkoumáním i těch nejmenších detailů. „To je jeho životní styl, to je to, kým je. Nemůže si představit život bez moci," tvrdí bývalý ministr.

Putinova proměna

Nebylo tomu ale vždy, podotýká Zygar. Po jeho prvním období z let 2000 – 2004 Putin uvažoval o rezignaci. Byl to velký nátlak, který na něj vyvinuli jeho kolegové, spojenci a přátelé z řad jeho vnitřního kruhu, kteří na jeho přítomnosti byli zcela závislý. Po skončení jeho mandátu z let 2004-2008 Putin též následoval zákon a nechal na místo moci nastoupit Dmitrije Medveděva, obecně považovaného za mnohem prozápadnějšího než jaký byl Putin.

A právě tato prozápadnost byla důvodem, proč se Putin rozhodl pro opětovné kandidování do prezidentského úřadu v roce 2012. Podle Zygara byl Putin velmi nespokojenost se způsobem, jakým se Medveděv postavil k protestům k protestů na Blízkém východě známým jako Arabské jaro, zvláště neochota Medveděva vetovat mezinárodní vojenskou operaci proti Libyi. Putin věřil, že Arabské jaro nejsou ničím jiným než tzv. barevnými revolucemi, které se v letech 2003-2005 udály v bývalých sovětských republikách a že spolu s intervencí  v Libyi byly přípravou na podobné akce v Rusku.

Následkem toho nabyl Putin přesvědčení, že bez jeho pevného vedení nemůže Rusko přežít, že právě on je jakýmsi spasitelem Ruska. Státní propaganda začala tuto myšlenku šířit všemi možnými způsoby. Zygar zmiňuje jeden zvláště výstižný příklad, televizní dokument Vaalam, o zanedbaném Vaalamském klášteře, který byl vybudován znovu s Putinovou pomocí. V dokumentu, který byl vysílán na státní televizi Rossiya 1 byl Putin popsán jako jedinečný národní spasitel schopný spojit „nespojitelné“ dvě hlavní ideologické proudy ruského národa:  ortodoxní křesťany odkazující na velikost Ruska v 19. století, a nostalgické komunistické příznivce vzpomínající na celosvětově obávaný a respektovaný Sovětský svaz. Samotný Putin řekl, že komunismus je svým způsobem jen překopírované ortodoxní křesťanství.

Sny a vize

Pro Putina je důležité, že v obou případech bylo Rusko respektovanou mocností. Má pocit, že po rozpadu SSSR se Západ k Rusku choval velmi přezíravě, a to nejen v době, kdy vládl často opilý Boris Jelcin (Putin je přísným abstinentem), ale během jeho prvních let v úřadu, kdy ani Georg W. Bush ani Tony Blair s ním nejednali jako rovný s rovným. Proto v posledních letech dává tolik důraz na nukleární a vojenské kapacity Ruska, protože věří, že jen tím si zaslouží tolik vytoužený respekt, upozorňuje Zygar.

Výraznější vojenské zapojení Ruska na mezinárodní scéně v Sýrii a na Ukrajině mu vysloužilo nelichotivou nálepku válečného štváče, Putin sám se ale považuje za mírotvůrce. Jeho snem je Jaltská konference, na které by vystoupil se západní státníky jako strůjce pořádku a klidu ve světě a zároveň by si rozdělil sféry vlivu. Putin se neustále snaží vytvořit takovou konferenci týkající se Sýrie a dokonce se podle zdrojů z ruského ministerstva zahraničí, které získal magazín Time, chystá ukázat „dobrou vůli“ zřízením oblasti na východní Ukrajině kontrolovatelnou dočasnou mezinárodní vládou po vzoru Bosny a Hercegoviny nebo Kosova.

Nechystá se nicméně vzdát Krymu. Putin prý má ve zvyku opakovat zahraničním diplomatům ohledně této citlivé otázky, že jejich výtky „nejsou fér“, protože tamní populace je s anexí podle něj spokojena. Podle Zygara je to nové Putinovi heslo. Dřív prosazoval vládu práva – proto odstoupil po uplynutí jeho prezidentského mandátu. Nyní však prosazuje namísto práva spravedlnost, to co je dle něj „fér“ a pokud to znamená překročit právní rámce, udělá tak. V následujících šesti letech se uvidí, co všechno Putin považuje za nefér a je ochoten učinit pro to, aby se dostálo (jím vnímané) spravedlnosti.