Větší armáda ano, ale kvůli nám, ne Evropě. Macronovy ambice ve Francii tvrdě narážejí

Představy strany o budoucí obraně se projevily během nedávné parlamentní diskuse o aktualizaci zákona o vojenském plánování. Národní sdružení předložilo téměř stovku pozměňovacích návrhů, které podrobně vykreslují jejich priority v případě volebního vítězství. Vedle důrazu na čistě francouzské řešení v obraně strana volá po ambicióznějším navyšování vojenských výdajů, než jaké navrhuje současná vláda.

Poslanci Národního sdružení požadují, aby se rozpočet na obranu do roku 2030 vyšplhal na úroveň tří procent HDP, zatímco vládní plán počítá s 2,5 procenty. Financování těchto zvýšených nároků chtějí zajistit rozsáhlými úsporami ve veřejných výdajích. Jako možné zdroje uvádějí omezení výdajů na imigrační politiku, státní agentury, příspěvky do rozpočtu Evropské unie či zdravotní péči pro nelegální migranty.

Strana se staví kriticky k evropským projektům, jako je vývoj stíhaček nové generace FCAS nebo společný tankový program MGCS. Tyto iniciativy považuje za neefektivní a zdlouhavé, přičemž upřednostňuje nákup francouzských technologií před těmi evropskými. Zároveň odmítá roli Evropské komise v obranné politice a kritizuje evropské fondy na podporu obranného průmyslu jako neúčelné nakládání s prostředky, které by jinak mohly zůstat v národním rozpočtu.

Postoj k NATO je v podání Národního sdružení o něco umírněnější než v minulosti. Strana sice deklaruje záměr opustit integrované velení aliance, ale podmiňuje tento krok ukončením války na Ukrajině. V parlamentu však většina jejich návrhů zatím neprochází, neboť strana nedisponuje potřebnou většinou. Případná realizace těchto plánů by tak vyžadovala hledání širší politické koalice, což může být po příštích volbách velkou výzvou.

Otázkou zůstává, jaký bude vývoj na politické scéně v nadcházejících letech. Emmanuel Macron učinil během své nedávné návštěvy Kypru zásadní prohlášení týkající se jeho politické budoucnosti. Prezident, který je v čele Francie již téměř deset let, veřejně oznámil, že po svém odchodu z Elysejského paláce v roce 2027 s politikou nadobro končí a definitivně tuto životní kapitolu uzavře.

Hlava francouzského státu zdůraznila, že politika nebyla jeho profesní dráhou před vstupem do prezidentského úřadu a rozhodně nemá v plánu se k ní vracet ani po jeho skončení. Prohlásil, že jakmile opustí svůj úřad, nebude se již v budoucnu v politické sféře aktivně angažovat.

Během diskuse se studenty se prezident také zamyslel nad náročností svého současného mandátu. Přiznal, že v této závěrečné fázi jeho druhého pětiletého funkčního období je nejobtížnější hledat rovnováhu mezi obhajobou již dosažených výsledků a nutností opravovat minulé chyby.

Ještě v březnu přitom stanul na pobřeží Bretaně před jadernou ponorkou, aby pronesl projev, který se zapíše do dějin jako konec jedné éry strategické nejednoznačnosti. Macron oznámil, že Francie hodlá přetvořit svůj jaderný arzenál v ústřední pilíř evropské bezpečnosti. Toto rozhodnutí reaguje na posun americké pozornosti směrem k Asii a na masivní rozšiřování jaderných kapacit Ruska a Číny.

Pro Evropskou unii je tento krok vítanou, i když provokativní změnou. Francie je po odchodu Británie z EU jedinou jadernou mocností v bloku. Macronův koncept „pokročilého odstrašování“ (forward deterrence) znamená, že francouzský jaderný stín již nebude chránit pouze území „šestiboké hvězdy“, ale začne hrát aktivní roli v ochraně evropských partnerů.

Prezidentův projev je odborníky označován za možná nejvíce „eurofilní“ vystoupení v historii francouzských hlav státu. Macron sice nehodlá předat nikomu jinému pověstné „tlačítko“ k odpálení, ale nabízí partnerům něco, co bylo dříve nemyslitelné: hlubší zapojení do vojenského plánování, účast na jaderných cvičeních a v době krize i rozmístění francouzských letounů schopných nést jaderné zbraně na území spojenců.

Tento posun nabourává dekády tradice, kterou založil Charles de Gaulle. Ten budoval jadernou sílu (force de frappe) jako symbol přísné národní nezávislosti. Současná geopolitická situace však Francii nutí definovat své „vitální zájmy“ v širším, evropském kontextu. Útok na sousední zemi, například Německo, by totiž pro Francii představoval stejnou existenční hrozbu jako útok na její vlastní půdu.

Zatímco spojenci jako Polsko, Švédsko nebo Dánsko vyjádřili o tento nový druh spolupráce okamžitý zájem, v pozadí zůstávají nevyřešené otázky. Tou nejpalčivější je důvěryhodnost. Kritici se ptají, zda by Paříž skutečně „obětovala Paříž pro Tallinn“. Zastánci nové doktríny však kontrují, že Francie je k Evropě připoutána mnohem těsněji – geograficky i ekonomicky – než vzdálené Spojené státy.

Dalším otazníkem je velikost arzenálu. Francie disponuje přibližně 290 hlavicemi, což je sice srovnatelné s Čínou, ale v porovnání s tisíci ruských zbraní jde o zlomek. Macron proto oznámil plány na navýšení počtů, což je poprvé od konce studené války, kdy Francie k takovému kroku přistupuje. Dosavadní trend snižování počtu zbraní je tak definitivně u konce.

Nová doktrína se snaží propojit jadernou sílu s konvenčními armádami spojenců. Cílem je, aby protivník narazil na jednotný odpor evropských tanků, letadel a lodí dlouho předtím, než by vůbec muselo dojít k úvahám o jaderné eskalaci. Francie tak de facto nabízí rámec, ve kterém by Evropa mohla být schopna odradit agresora i v případě, že by se americká podpora v budoucnu oslabila.

Financování takto ambiciózního projektu však bude vyžadovat kreativitu. Francouzský jaderný program je nesmírně nákladný a spojenci by se na něm mohli podílet nepřímo – například převzetím většího břemene v jiných obranných projektech, jako je vývoj společného stíhacího letounu FCAS, nebo přímými příspěvky do evropských obranných fondů.

Macronův tah má však i své odpůrce. Někteří analytici varují, že posilování jaderných arzenálů v Evropě může spustit novou vlnu zbrojení a narušit mezinárodní režim nešíření zbraní. Existují obavy, že pokud evropské země nebudou věřit francouzskému deštníku, mohly by začít usilovat o vlastní jaderné zbraně, což by bezpečnost kontinentu spíše oslabilo.

Vnitropoliticky se Macron snaží ukotvit tuto novou doktrínu dříve, než v roce 2027 opustí úřad. Chce vytvořit vazby a vojenské praxe, které by pro jeho nástupce – potenciálně z řad radikální pravice – bylo obtížné zrušit. Jaderná spolupráce se tak má stát pevnou součástí evropské obranné architektury.

Navzdory pozitivnímu ohlasu mnoha hlavních měst zůstává cesta k „evropskému odstrašování“ dlouhá. Vyžaduje nejen technickou integraci, ale především budování hluboké politické důvěry. Bez ní by francouzský arzenál zůstal jen národním symbolem, nikoliv skutečným štítem pro celý kontinent.