Německo si připomíná tragické výročí, Merkelová zmiňuje i Čechy

"Lidové povstání v NDR tehdejší vládci sice zvládli vojenskou silou potlačit, lidskou touhu po svobodě a přání vzít svůj život do vlastních rukou, to nemohli udusit. Povstání ze 17. června 1953 ukazuje, že se touha po svobodě nedá zastavit. Ne v NDR, ne v Budapešti 1956, ne v Praze 1968, ne v Polsku 1981," prohlásila Merkelová u berlínského památníku obětí protirežimních bouří. Ty stály život 55 lidí a z více než milionu účastníků protestů jich tehdy přes 1500 skončilo na dlouhé roky ve vězení.

"Historická linie nás vede od tragédie 17. června 1953, přes opovržení lidmi 13. srpna 1961 (při stavbě Berlínské zdi) a desetiletí politické bezútěšnosti až k neuvěřitelnému štěstí na podzim 1989, kdy se ve východním bloku rozpadal jeden režim útlaku za druhým," dodala Merkelová, která sama pochází z komunistické NDR.

Tehdejšímu východnímu Německu podle ní v době vypuknutí povstání ještě nebyly ani čtyři roky, "politicky už ale bylo na konci". "Tento den, 17. červen 1953, ukázal, že ten systém se dal udržet jen za pomoci násilí a útlaku," uvedla kancléřka.

Zmíněné datum podle Merkelové je a zůstane významným mezníkem v německých a evropských dějinách. Kancléřka vyjádřila úctu těm, kteří za svobodu bojovali tehdy, i těm, kteří se za zachování základních lidských práv po celém světě zasazují dnes.

Vojenským vpádem tzv. okupační pětky v srpnu 1968 v čele se Sovětským svazem byla obsazena většina důležitých měst v ČSSR. K mimořádné schůzi se sešla vláda a vyjádřila svůj protest vládám pěti států, které uskutečnily okupaci. O ČSSR se začalo jednat v Radě bezpečnosti OSN. V celé zemi rostl živelný lidový odpor k okupaci. Invaze vojsk Varšavské smlouvy si k 3. září 1968 vyžádala 72 mrtvých, 266 těžce a 436 lehce raněných československých občanů.

Vyvrcholila tak nespokojenost stranických vedení Sovětského svazu a některých jeho východoevropských satelitů s pokusem o reformy v Československu, které vešly do historie jako Pražské jaro. Svaz sovětských socialistických republik (SSSR) cítil ohrožení svého velmocenského postavení ve střední Evropě, obával se potenciální demontáže komunistického systému sovětského typu v Československu a jeho příklonu k Západu. To nakonec dovedlo politické vedení SSSR k rozhodnutí nahradit dosavadní politiku vměšování a nátlaku přímou vojenskou akcí.

Vpádu do Československa se zúčastnilo 27 bojových divizí (12 tankových, 13 motostřeleckých, 2 výsadkové) a 1 letecká armáda. Skupina A (sovětské a polské jednotky) zahájila nástup z prostoru Legnice – Krakov (Polsko) Skupina B (jednotky SSSR a NDR) z Görlitz, Žitavy, Drážďan a Kliegenthalu (NDR) Skupina C (sovětské, maďarské a bulharské jednotky) z oblasti Györu (Maďarsko).

Intervenčním jednotkám v počtu 750 tisíc vojáků s 800 letadly, 6300 tanky a 2000 děly a raketami velel generál J. G. Pavlovskij.