V mariupolském divadle zemřelo asi 600 lidí, naznačují důkazy agentury AP

V budově a jejím okolí zahynulo téměř 600 osob, což je takřka dvojnásobek do této chvíle uváděných obětí, a mnoho přeživších hovoří ještě o vyšší bilanci, píše agentura.

AP rekonstruovala události, které se v osudný den odehrály uvnitř divadla, na základě výpovědí 23 přeživších, záchranářů a lidí, kteří byli důvěrně obeznámeni s jeho funkcí protileteckého krytu. Čerpala rovněž ze dvou sad půdorysů divadla, fotografií a videozáznamů pořízených uvnitř před, během a po osudném dni a také ze zpětné vazby odborníků, kteří metodiku přezkoumali.

Vzhledem k přerušené komunikaci, neustálým příchodům a odchodům lidí a vzpomínkám rozmazaným traumatem je nemožné určit přesný počet obětí, píše agentura, podle níž ukrajinská vláda dříve odhadla, že při bombardování divadla zemřelo na 300 lidí a případ vyšetřuje jako válečný zločin. Novináři AP dospěli k mnohem vyššímu číslu na základě rekonstrukce 3D modelu půdorysu budovy, který opakovaně přezkoumávali přímí svědci a ti podrobně popsali, kde se lidé ukrývali.

Mnoho přeživších odhadovalo, že v době leteckého úderu mělo v budově útočiště kolem 1000 lidí, přičemž řada svědků - včetně záchranářů - viděla uprchnout nanejvýš zhruba 200 osob. Vyšetřování podle AP rovněž vyvrací ruská tvrzení, že divadlo zdemolovaly ukrajinské síly, anebo sloužilo jako ukrajinská vojenská základna. Žádný ze svědků neviděl, že by uvnitř budovy operovali ukrajinští vojáci, uvedla agentura, která zároveň některá svědectví nyní zveřejnila.

Ruské obléhání Mariupolu začalo v prvních březnových dnech. V elegantním divadle se nedlouho poté schovali herci, výtvarníci a jeho správci. V budově s kapacitou 600 diváků v té době pobývalo asi šest desítek lidí, říká Elena Bilaová, která v zařízení pracovala 19 let. Město vzhledem k velikosti divadla, neobvykle pevným zdem a velkému suterénu brzy nařídilo otevřít celou budovu jako úkryt před leteckými útoky a bombardováním. První den přišlo asi 600 lidí, popisuje Bilaová. Každý den pak přibývali další.

Zhruba týden před útokem napsal divadelní scénograf na venkovní dlažbu u předního i zadního vchodu bílou barvou slovo "děti". Nápisy v azbuce byly tak velké, že byly čitelné i ze satelitů.

V polovině března se v budově tísnilo asi 1200 lidí, kteří spali v kancelářích, na chodbách, divadelních balkonech a v suterénu, píše agentura. V Mariupolu tou dobou už netekla voda, nefungovala elektřina a nedostávalo se tam jídlo.

Divadlo se stalo místem, kde mohl kdokoliv získat potraviny a vodu dodávané Červeným křížem a také zprávy o případných evakuacích. Lidé kulturní zařízení zároveň považovali za nejpravděpodobnější výchozí bod pro evakuace, píše AP. Nově příchozí se podle ní registrovali u vchodu, kde nechybělo přivítání: stánek s horkým čajem.

Mezi těmi, kteří se 16. března ráno dostavili do divadla s nadějí na evakuaci, byla i rodina Kutňakových a jejich sousedé. Třicetiletá Marija Kutňakovová v jednu chvíli nechala v divadle svou šestapadesátiletou matku Halinu a sestru a vyšla ven - hledat strýce, který bydlel nedaleko. Tehdy zaregistrovala vojenská letadla mířící k ocelárnám Azovstal, přičemž jeden letoun slyšela mnohem blíže. Pak se ozval výbuch. Z parku s divadlem viděla stoupat dým. Střecha byla na zemi, metr silné vnější zdi budovy u polní kuchyně se rozpadly na prach, píše AP.

Zatímco lidé utíkali ven, Kutňakovová běžela do haly. Po blízkých nebylo ani stopy. Nejdříve volala mámu, ale rychle jí došlo, že všichni kolem křičí stejné slovo. Žena začala volat příjmení rodiny. Nakonec objevila sestru i matku. Přežily. Spolu s dalšími asi 50 lidmi se dostali do nedalekého sálu mariupolské filharmonie, která rovněž sloužila jako kryt. A při západu slunce se stala terčem ostřelování. "Nezabili mě v divadle, ale zemřu ve filharmonii. Bože, to je můj kulturní program pro dnešní den," pomyslela si podle AP Kutňakovová.

Oksana Sjominová stála v suterénu divadla pokrytá prachem a její manžel ji táhnul pryč. Vybízel ji, aby si zakryla oči. Ona se však rozhlédla a uviděla všude ležet těla, včetně dětí. U hlavního vchodu ležela na zemi nehybně malá holčička. Křičeli zranění i ti, kteří se snažili najít své blízké. Sjominová musela na některé mrtvé šlápnout, aby se dostala ven, píše AP. S manželem a dalšími asi 30 lidmi pak běželi asi osm kilometrů bez zastavení směrem k moři. "Je to jeden velký masový hrob," rozplakala se při poskytování svědectví Sjominová.

Divadlo je nyní v troskách. Ruské síly kontrolují okolí a podle jednoho videa agentury AP rozebírá zničenou budovu těžká technika. Otázky však zůstávají: Kolik je tam těl a co se s nimi stalo? Video pořízené ruskými státními médii neukazuje uvnitř těla, což je v rozporu s popisem mnoha svědků, upozorňuje AP. Většina přeživších podle ní naznačuje, že těla byla buď rozmetána nebo je Rusové odstranili.

Vzhledem k tomu, že místo je vyšetřovatelům nepřístupné a trosky byly odvezeny, budou klíčové výpovědi svědků a fotografie či videozáznamy divadla před a po bombardování, uvedl Clint Williamson, který v letech 2006 až 2009 působil jako hlavní expert americké vlády pro válečné zločiny. James Gow, profesor londýnské King's College se domnívá, že zdokumentování událostí v divadle má zásadní význam pro zmapování spáchaných zločinů proti lidskosti na Ukrajině. "Tato silná svědectví budou důležitá k určení, že (ruské nezákonné) jednání bylo rozšířené nebo systematické," řekl Gow, jenž působil jako soudní znalec u Mezinárodního trestního tribunálu OSN pro bývalou Jugoslávii.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) mezitím označila útok na mariupolské divadlo za "hrubé porušení" mezinárodního humanitárního práva. Ve zprávě z poloviny dubna uvádí, že "ti, kdo ho nařídili nebo provedli, se dopustili válečného zločinu". Podle OBSE nemůže být sporu o tom, že zničení divadla bylo úmyslné, podotkla AP.