Havel mi nabídl místo premiéra, pokud odstavím Klause, tvrdí Mečiar

Václav Klaus označil tehdejší vyjednávání za mimořádně racionální a pragmatická, protože obě strany směřovaly k jasně definovanému cíli. Rozhovory se podle něj výrazně lišily od dnešních politických debat, které často k žádným konkrétním výsledkům nevedou. Klíčovým faktorem úspěchu byla vzájemná spolehlivost obou hlavních aktérů. To, na čem se tehdy politici dohodli, platilo bez výjimek i v následujících týdnech.

Během procesu dělení společného státu se ani jeden z politických lídrů neobával vypuknutí násilných nepokojů, které v té době postihly například bývalou Jugoslávii. Mečiar to odůvodnil tím, že obě reprezentace měly plnou kontrolu nad silovými složkami státu. Klaus se spíše obával politické nerozhodnosti a toho, že by se jednání mohla nekonečně vléct. Podle něj mohli Češi v nefunkčním společném státě přežívat ještě velmi dlouho.

V rozhovoru zazněla také jedna dosud málo známá a pikantní historka z počátku devadesátých let. Vladimír Mečiar vzpomínal, jak ho v roce 1990 pozval tehdejší prezident Václav Havel na jednání, kde mu nabídl post předsedy federální vlády. Podmínkou této nabídky však bylo politické odstavení tehdejšího ministra financí Václava Klause. Slovenský politik tehdy tuto možnost odmítl, protože nechtěl vstupovat do zákulisních mocenských bojů.

Tato informace Václava Klause v rozhovoru upřímně překvapila a přiznal, že o takto konkrétní nabídce tehdy vůbec nevěděl. Zpětně sice připustil, že se k němu tehdy donesly různé zvěsti, ale přímý důkaz o Havlově plánu neměl. Podle něj se tehdejší prezident všemi možnými způsoby snažil, aby Klaus ve vládě nepůsobil a nezískal tak silný politický vliv.

Z mezinárodního hlediska bylo rozdělení Československa zcela unikátním procesem, neboť v evropské historii k dělení států docházelo téměř výhradně po válečných konfliktech. Mečiar zdůraznil, že se obě strany dokázaly dohodnout nejen na samotném zániku federace, ale i na spravedlivém rozdělení majetku. V pozadí celého procesu vzniklo dvacet osm legislativních norem, které upravovaly budoucí česko-slovenské vztahy. Tyto smlouvy zajistily hladké pokračování vzájemné spolupráce i bez federální byrokracie.

Klaus k tomu dodal, že rozpadu nahrála také výjimečná geopolitická situace, kdy byl vliv zahraničních mocností na tehdejší dění téměř nulový. Spojené státy americké se po konci komunismu z regionu částečně stáhly a sjednocující se Německo mělo plné ruce práce se svými vlastními vnitřními problémy. Rozpadající se Sovětský svaz neměl na ovlivňování středoevropského prostoru dostatek sil a nově vznikající státy navíc nebyly svázány pravidly Evropské unie. Češi a Slováci tak museli o svém dalším osudu rozhodnout zcela sami.