Izraelský parlament schválil své rozpuštění. Politici křičeli na Netanjahua, ze sálu musel odejít

Navzdory bouřlivému odporu opozice a masovým veřejným protestům dosáhla Netanjahuova vláda historického milníku, když jako první kabinet od roku 1988 dokázala dokončit celý čtyřletý mandát bez předčasného rozpadu. Této v izraelské politice nevídané stability dosáhl premiér důslednou strategií ustupování požadavkům svých koaličních partnerů z řad krajní pravice a ultraortodoxních stran. Právě snaha udržet vládní blok jednotný před blížícím se lidovým hlasováním stála za urychleným prosazením zákonů, které analytici označují za otevřené kupování politické loajality.

Největší nevoli vyvolal legislativní balíček týkající se plošných výjimek z vojenské služby pro ultraortodoxní židy (Charedim). V situaci, kdy izraelská armáda otevřeně deklaruje kritický nedostatek minimálně dvanácti tisíc vojáků po vleklých bojích na několika frontách, schválila koalice právní kličku, která desítkám tisíc ultraortodoxních mužů umožňuje se službě legálně vyhnout. První z norem zakotvuje studium Tóry jako základní státní hodnotu přímo do ústavního zákona, což má vytvořit právní štít proti budoucím zásahům Nejvyššího soudu. Druhý zákon pak zaručuje dočasnou imunitu před zatčením pro stávající odpírače až do konce ledna 2027.

Proti těmto krokům se ostře ohradil i náčelník generálního štábu Eyal Zamir, který v neobvyklém veřejném prohlášení označil legislativu za nemyslitelnou, odporující reálným potřebám armády a varoval před hlubokým narušením důvěry u vojáků, kteří zemi aktivně brání. Reakce vládních činitelů byla nekompromisní – někteří poslanci Likudu okamžitě požadovali Zamirovo odvolání a šéf ultraortodoxní strany Šas Arje Deri ho obvinil z nepřípustného míchání se do politiky. Přestože parlament zákony schválil, opozice okamžitě podala stížnost k Nejvyššímu soudu, který platnost normy předběžným opatřením prozatím zmrazil.

Ústupky ultraortodoxním stranám byly vykoupeny jejich podporou pro Netanjahuovy vlastní priority v čele s reformou justice a omezením pravomocí generální prokurátorky Gali Baharav-Miarové. Nově schválená norma dává vládě možnost ignorovat závazná právní stanoviska prokuratury, což kabinetu otevírá cestu k opětovné snaze o její odvolání. Kromě toho koalice prosadila kontroverzní zákon o restrukturalizaci televizního a rozhlasového vysílání, který podle kritiků dramaticky zvyšuje vliv státu na média a ohrožuje svobodu tisku, a také legislativu rozšiřující genderově segregované programy na akademické půdě.

Ostatní koaliční partneři využili mocenského vakua k posílení vlastních zájmů, což demonstroval ministr financí Bezalel Smotrič oznámením masivního finančního balíčku ve výši zhruba 2,4 miliardy šekelů na rozvoj infrastruktury a zakládání nových osad na okupovaném Západním břehu Jordánu. Současně s tím potvrdil legalizaci čtyřiatřiceti dříve neoficiálních osadnických základen, čímž celkový počet osad schválených touto vládou stoupl na číslo sto čtyři. Průzkumy veřejného mínění přitom ukazují, že až dvě třetiny Izraelců s těmito kroky zásadně nesouhlasí a většina by si přála příští vládu bez účasti náboženských stran.

Opoziční lídři již z vládní legislativní smrště učinili hlavní téma své předvolební kampaně. Gadi Eisenkot, předseda strany Jašar a aktuálně nejvážnější Netanjahuův vyzyvatel v boji o premiérské křeslo, označil jednání koalice za bezohledný obchod, kde byla státní stabilita vyměněna za pouhé udržení vládního bloku. Bývalý premiér Naftali Bennett pak kroky administrativy popsal jako hluboké selhání a projev absolutního pohrdání vůči nasazeným vojákům a jejich rodinám.

Sám Benjamin Netanjahu se však spoléhá na to, že paměť voličů je krátká a politické ztráty do podzimu odezní. Zdroje z vnitřních kruhů strany Likud potvrzují kalkul, že pro premiéra je zachování jednotného bloku důležitější než momentální nepopularita konkrétních zákonů. Vedení vládní strany věří, že jádro jejich voličů, které s Netanjahuem zůstalo po soudní reformě, událostech ze sedmého října i po vleklé válce, stranu kvůli nynějším ústupkům neopustí. Premiéra údajně neznepokojují ani hrozící zásahy ze strany soudní moci, neboť případný právní spor s Nejvyšším soudem pouze posílí protijustiční rétoriku, která tvoří pilíř jeho politické kampaně.