Jak válka na Ukrajině komplikuje plány NATO a ovlivňuje budoucí agresi Ruska?

Téma ruské hrozby vůči Evropě získalo v posledních dnech nový rozměr. Agentura Bloomberg publikovala rozsáhlou analýzu, která modeluje teoretický ozbrojený konflikt mezi Ruskem a NATO – včetně map a scénářů útoků – a odhaduje jeho náklady na 1,5 bilionu dolarů. Ve stejný den vydal magazín The New Yorker text Joshuay Yaffy o rostoucích obavách evropských států, že je prezident Donald Trump v případě ruské agrese opustí. Tyto obavy podle něj vedly členské země NATO ke zvýšení obranných výdajů až na 5 % HDP.

V rozhovoru pro podcast „Chto sluchilos“ Samorukov zdůraznil, že scénáře ruského útoku na NATO jsou přehnané a nepravděpodobné, dokud nebude ukončen konflikt na Ukrajině. Rusko podle něj nebude testovat solidaritu aliance dříve, než si zajistí alespoň částečné vítězství v tomto konfliktu. Pokud dojde k příměří, další válka se podle Samorukova nebude týkat pobaltských států, ale opět Ukrajiny. „Dokud Ukrajina existuje v současné podobě, těžko si představit, že by Rusko najednou napadlo Lotyšsko nebo jiné země NATO,“ vysvětlil.

Zároveň ale varoval, že pokud Kreml dosáhne úspěchu na Ukrajině, může ho „opojení z vítězství“ povzbudit k dalším krokům proti Evropě – zvláště pokud Západ zůstane rozdělený, armády slabé a ruská ekonomika bude závislá na válečné výrobě.

Samorukov připomíná, že Moskva dlouhodobě kritizuje poválečné bezpečnostní uspořádání Evropy. Spekulace na Západě, že Rusko otestuje připravenost NATO bránit například pobaltská města, považuje za logické, ale předčasné. Růst obranných rozpočtů v Evropě podle něj Moskvu dráždí a může vyvolat tlak na vojenskou reakci nebo snahu evropské přezbrojování zablokovat ještě předtím, než bude dokončeno.

Jedním z nejcitlivějších bodů je Kaliningrad – ruská exkláva sevřená mezi Polskem a Litvou. Samorukov upozorňuje, že Moskva považuje omezený přístup ke Kaliningradu za závažnou bezpečnostní hrozbu. Situace, kdy Litva nebo Dánsko kontrolují ruské lodě či tankery kvůli environmentálním standardům, může být podle Moskvy chápána jako blokáda. Kreml by pak mohl prohlásit, že má právo otevřít koridor přes území Litvy, přičemž by svůj krok neprezentoval jako invazi, ale jako ochranu vlastní suverenity.

Právě tento scénář – útok na Litvu kvůli přístupu ke Kaliningradu – je podle Samorukova pravděpodobnějším způsobem, jak by se Rusko mohlo pokusit otestovat soudržnost NATO, pokud by k tomu mělo politickou i vojenskou příležitost.

Obavy z ruského útoku na pobaltské země se aktuálně zintenzivňují zejména kvůli přesvědčení, že Rusko v současnosti na Ukrajině vítězí. Samorukov však upozorňuje, že válka přešla do nepředvídatelné fáze, ve které nelze jednoznačně říct, kdo má navrch. Možné technologické nebo takticko-strategické zlomy mohou situaci rychle změnit.

Dalším rozhodujícím faktorem je samotné vedení Ruska. Jak Samorukov poznamenává, celý ruský politický systém je závislý na „rozmarech a srdečním tepu jednoho člověka“. Smrt Vladimira Putina nebo nečekaná změna v nejvyšším vedení může podle něj vše zásadně přepsat.

Nejistota tedy nevládne jen na bojišti, ale i v budoucnosti ruské politiky. A právě tato nevyzpytatelnost komplikuje plánování v NATO a zároveň poskytuje Kremlu prostor k výběru momentu a způsobu, jakým by mohl využít slabin Západu.

Budoucnost evropské bezpečnosti tak závisí nejen na výsledku války na Ukrajině, ale i na vnitřním vývoji v Rusku, jednotě NATO a rychlosti, s jakou Evropa dokáže přezbrojit a připravit se na možné výzvy, které mohou přijít dříve, než si mnozí připouštějí.