Kanaďanům dochází trpělivost. Pochybují o kapacitách hasičů, požáry začínají hasit sami

Kanada se v posledních letech potýká s čím dál ničivějšími požárovými sezonami, přičemž v zemi aktuálně hoří stovky aktivních ohnisek. Hustý dým z hořících lesů pravidelně zahaluje i rozsáhlé oblasti na středozápadě sousedních Spojených států. Situace eskalovala až v mezinárodní napětí, když americká administrativa začala hrozit zpřísněním obchodních tarifů kvůli znečištěnému ovzduší proudícímu přes hranice.

Sílící krize vyvolává zásadní otázku, zda má země dostatek profesionálních sil k zvládání tak rozsáhlých katastrof. Kanadské orgány pro krizové řízení však důrazně varují před jakýmkoliv neuposlechnutím příkazů k evakuaci. Představitelé provinčních vlád opakovaně zdůrazňují, že přítomnost civilistů v ohrožených oblastech komplikuje zásahy hasičů a staví záchranáře do situací, kdy musejí riskovat vlastní životy při nebezpečných evakuacích na poslední chvíli.

Ti, kteří se rozhodnou neodejít, často čelí nejen bezprostřednímu nebezpečí, ale i právním postihům a pokutám. Vedení postižených komunit argumentuje tím, že ochrana lidských životů musí mít vždy přednost před majetkem. Podle odborníků na krizový management je právě disciplinovanost obyvatelstva hlavním důvodem, proč má Kanada při rozsáhlých lesních požárech relativně nízký počet obětí na životech.

Mnoho obyvatel odlehlých osad v kanadské tajze však poukazuje na to, že vládní jednotky dorazí na místo často příliš pozdě nebo jsou odveleny do lidnatějších oblastí. Právě pocit opuštěnosti a nedostatek pomoci zvenčí vedou místní obyvatele k přesvědčení, že se musejí spolehnout především sami na sebe. To vedlo k myšlence vybudovat v odlehlých rezervacích vlastní systém krizové ochrany a prevence.

Podobný přístup se již úspěšně rozvíjí na západním pobřeží v Britské Kolumbii. Místní výzkumnice a specialistka na požáry Sonja Leverkus tam založila dobrovolnický tým, který školí obyvatele venkovských oblastí v základech protipožární ochrany. Za poslední tři roky prošly tímto výcvikem stovky lidí, kteří se učí, jak zabezpečit budovy před odletujícími jiskrami i jak bezpečně zasáhnout ještě před příjezdem profesionálních sborů.

Expertka upozorňuje na to, že Kanada prostě nedisponuje dostatečným počtem kvalifikovaných profesionálů pro boj s požáry takového rozsahu. Odlehlé komunity se v hierarchii priorit provinčních hasičů přirozeně dostávají až na zadní místa. Místní obyvatelé, mezi nimiž jsou řemeslníci, mechanici i zkušení znalci terénu, tak nabízejí cennou pracovní sílu přímo v místě zásahu.

Členové těchto neoficiálních skupin provádějí například preventivní kontrolované vypalování porostů a likvidují menší ohniska dříve, než se vymknou kontrole. Díky vlastnímu vybavení a financím z darů dokážou reagovat velmi pružně. Při velkých požárech v minulosti dokonce tyto místní týmy dočasně najímala sama provincie k provádění pomocných a začišťovacích prací.

Přestože výzkumníci do svých kurzů vštěpují přísná bezpečnostní pravidla a ústupové plány, oficiální místa k těmto iniciativám přistupují zdrženlivě. Kanadské úřady na rozdíl od jiných zemí, jako je například Austrálie, dlouhodobě odmítají koncept aktivní domobrany obyvatel při obraně domovů. Převládá názor, že jakékoliv práce na zabezpečení majetku by měly probíhat v předstihu, a nikoliv v momentě, kdy kolem zuří plameny.

Zatímco zakladatelé výcvikových programů usilují o oficiální uznání svých jednotek provinčními orgány, jednotliví obyvatelé jsou odhodláni bojovat za své domovy i před soudy. Hubert Wigwas je připraven čelit pokutě za neuposlechnutí evakuace s tím, že záchrana střechy nad hlavou pro něj měla větší hodnotu než hrozící trest. Diskuse o tom, jak skloubit bezpečnost s právem na obranu vlastního domova, tak v Kanadě sílí s každou další požární sezónou.