Každý student se bude učit střílet. Lotyšsko kvůli Rusku zavádí povinný vojenský výcvik pro střední školy

V učebnách rižských odborných škol, kde se dívky jako osmnáctiletá Sindija Brakovska připravují na dráhu kadeřnic nebo učitelek tance, dnes na lavicích neleží jen učebnice, ale i černé vzduchové pušky. Tyto zbraně americké výroby váží přes tři kilogramy a pro netrénované oko jsou k nerozeznání od útočných pušek M4 používaných americkou armádou. Studenti se s nimi učí nejen zacházet, ale i střílet na improvizovaných střelnicích přímo před školními budovami.

Lotyšsko k tomuto kroku přistoupilo po dekádách zkušeností se sovětskou nadvládou a v reakci na více než čtyři roky trvající ruskou agresi na Ukrajině. Od 1. září 2024 je „Výuka národní obrany“ povinným předmětem, který v průběhu dvou let obnáší celkem 112 hodin výuky. To je výrazně více než v sousedním Estonsku, kde je povinný rozsah stanoven na 35 hodin.

Cílem programu není podle plukovníka Valtse Āboliņše, který na projekt dohlíží, vychovat profesionální vojáky, ale zodpovědné občany. Armáda se snaží zbavit mladou generaci i jejich rodiče fobií z vojenského prostředí. Výuka zahrnuje vojenskou historii, pochodová cvičení, orientaci v terénu pomocí mapy a kompasu, první pomoc a krizové řízení.

Instruktoři, kteří v hodinách působí, jsou aktivní vojáci nebo členové národní gardy, nikoliv běžní civilní učitelé. To zaručuje, že kritické body lotyšské historie jsou vyučovány jako fakta bez subjektivních interpretací. V zemi, kde etničtí Rusové tvoří přibližně čtvrtinu populace, má program i další cíl: posílit vazbu této menšiny ke státu a podnítit u mladých lidí kritické myšlení vůči ruské propagandě.

Atmosféra v hodinách je přísná, ale nechybí v ní humor. Hlavní instruktor Andris Skanis, veterán z Afghánistánu, zdůrazňuje, že současná lotyšská armáda se zásadně liší od té sovětské. Neexistuje zde obávaná „dědovština“ neboli šikana nováčků staršími vojáky, která dodnes straší v ruských kasárnách. Skanis učí studenty disciplíně, ale zároveň s nimi vtipkuje, když jim opravuje úchop zbraně.

Přesto se v kurzech objevují i emoce. Pro některé studentky kadeřnických oborů je manipulace se zbraní stresující – někdy dojde na zlomený nehet při natahování závěru, jindy na slzy, když se nedaří zasunout zásobník. Instruktoři však s trpělivostí vedou studenty k tomu, aby se nevzdávali. Pocit úspěchu, když zásobník konečně zaklapne, je pak pro mnohé první lekcí v překonávání strachu.

Výcvik probíhá v době, kdy Lotyšsko zavedlo také povinnou vojenskou službu pro mladé muže. Ročně je do služby povoláváno kolem 400 branců vybraných losem, zatímco dalších zhruba 1 300 se hlásí dobrovolně. Středoškolský program tak slouží i jako jakási přípravka a demystifikace armády pro ty, kteří by se mohli stát budoucími obránci země.

Otázka pacifismu je v Lotyšsku řešena pragmaticky. Pokud někdo z náboženských nebo přesvědčovacích důvodů odmítá vzít do ruky zbraň, instruktoři ho nenutí. Místo praktického výcviku musí takový student připravit teoretickou prezentaci. V případě skutečného válečného konfliktu se však očekává, že připraven bude muset být každý, protože únikové cesty by se pravděpodobně uzavřely okamžitě.

Ochota bojovat za svou zemi je v pobaltských státech výrazně vyšší než v západní Evropě. Je to dáno bezprostřední blízkostí hrozby – Lotyšsko sdílí s Ruskem hranici dlouhou 283 kilometrů a s Běloruskem dalších 172 kilometrů. Historická paměť na ztrátu nezávislosti v roce 1940 a následné represe je v rodinách stále živá a tvoří jádro vlastenecké výchovy.

Příkladem změny postojů je i instruktorka Monika Lazdina. Tato dvaatřicetiletá matka dvou dětí opustila práci ve finančním sektoru po ruské invazi na Ukrajinu a vstoupila do národní gardy. Dnes učí středoškoláky národní obranu. I když doufá, že válka nepřijde, má jasno: v případě napadení by se nejprve postarala o bezpečí svých dětí a poté by se vrátila bojovat za svou vlast.