Miliony vysídlených, roztrhané rodiny, nulová komunikace. Jak dopadají čtyři roky války na Ukrajince?

Statisíce rodin v zemi zůstávají rozděleny a mnozí příbuzní se neviděli celé roky. Muži podléhající branné povinnosti nemohou z Ukrajiny vycestovat, zatímco starší lidé nebo osoby s omezenou schopností pohybu čelí velkým potížím při evakuaci, případně se rozhodli zůstat ve svých domovech.

Cestování po Ukrajině je nebezpečné, cesty do zahraničí jsou finančně nákladné a digitální komunikace je často znemožněna, protože ruské úřady zablokovaly přístup k cizím sociálním sítím. Pro lidi žijící v blízkosti frontových linií byl útěk do Ruska mnohdy jedinou možností, jak si zachránit život.

Podle amerického ministerstva zahraničí byly z okupovaných území do Ruska nuceně deportovány stovky tisíc ukrajinských civilistů, včetně desítek tisíc dětí. Výzkum z let 2016 až 2018 navíc ukázal, že někteří Ukrajinci odcházeli do Ruska dobrovolně kvůli obavám z prohlubování krize ve své vlasti a kvůli existujícím vazbám na přátele nebo dřívější práci.

Případy sloučení rodin jsou velmi vzácné, zejména u těch, které jsou nyní rozděleny mezi Rusko a Ukrajinu. Ukrajinské hranice s Ruskem jsou uzavřené a vstup ukrajinských občanů na ruské území je omezen pouze na moskevské letiště Šeremetěvo.

I v tomto případě je nutné cestovat přes třetí země, jako je Turecko, přičemž vpuštění do země není nijak zaručeno. Studie iniciativy Women Building Bridges ukazuje, že rozhodování pohraničních hroznů postrádá transparentnost, odvolání proti odmítnutí vstupu jsou neúčinná a hrozba dlouholetých zákazů vstupu mnohé Ukrajince od cestování zcela odrazuje.

Lidé přicházející na Šeremetěvo navíc hlásí výslechy, osobní prohlídky, kontroly telefonů i notebooků a v některých případech i zadržování po dobu několika dní bez jasného právního důvodu. Naopak pro Ukrajince na okupovaných územích je extrémně složité získat ukrajinské nebo unijní konzulární služby.

Osobní vyřízení dokladů vyžaduje opuštění okupovaných zón a cestu na území ovládané Kyjevem nebo na ambasády ve třetích zemích. Zkušenosti z minulosti, například z Kypru po turecké invazi v roce 1474 nebo z rozděleného Korejského poloostrova, ukazují, že odloučení rodin může trvat desítky let a psychické strádání se pak přenáší na celé generace.