Teritoriální ústupky na Ukrajině? Jsou klíčové pro mír a bohužel i pro plány Putina, varují experti

Rusko se v rámci těchto jednání odvolává na tzv. istanbulské komuniké z března 2022 a návrh dohody z dubna téhož roku. Tyto dokumenty počítaly s trvalou neutralitou Ukrajiny a diskusí o budoucích bezpečnostních garancích. Otázka Krymu měla být podle těchto návrhů odložena na dalších 10 až 15 let a řešena odděleně, píše The Conversation.

Výraz „současná situace na místě“, který Moskva při těchto jednáních používá, je přitom eufemismem pro územní zisky, jež Rusko dosáhlo od invaze v únoru 2022. Patří mezi ně i čtyři ukrajinské oblasti, které Rusko ilegálně anektovalo v září 2022 – Doněck, Luhansk, Cherson a Záporoží – navíc ke Krymu, který Moskva obsadila už v roce 2014.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov nedávno prohlásil, že „mezinárodní uznání Krymu, Sevastopolu, DLR, LLR, Chersonské a Záporožské oblasti jako součásti Ruska je nezbytné“, což je pro Kyjev dlouhodobě nepřijatelné. Prezident Zelenskyj opakovaně zdůrazňuje, že Ukrajina nebude souhlasit s trvalým odstoupením žádné části svého území. Přesto se v posledních dnech objevily náznaky možné flexibility – jak ze strany Trumpova zmocněnce Keitha Kellogga, tak i z úst kyjevského starosty Vitalije Klička.

Kompromisní pozice by podle nich mohla spočívat v tom, že Ukrajina uzná „dočasnou“ kontrolu některých svých území Ruskem, bez jejich formálního uznání jako součásti Ruské federace.

Klíčovou roli v tomto konfliktu sehrává oblast Černého a Azovského moře. Pro Rusko mají tato území vysokou strategickou hodnotu, neboť mu zajišťují pozemní koridor ke Krymu. Uznání Krymu jako součásti Ruska by Moskvě umožnilo právně rozšířit kontrolu nad dalšími oblastmi Černého moře, což by představovalo ohrožení východního křídla NATO – konkrétně Rumunska a Bulharska.

Další území, jako Donbas, sice nemají pro Rusko takový strategický význam, ale disponují bohatými nerostnými surovinami, pracovní silou a kritickou infrastrukturou – například Záporožskou jadernou elektrárnou, největším zařízením svého druhu v Evropě. Tato území by hrála klíčovou roli při obnově poválečné Ukrajiny.

Symbolická hodnota těchto území však představuje největší překážku jakémukoliv mírovému řešení. Pro Moskvu by ztráta byť jediného kousku nově dobytého území znamenala zpochybnění vítězství, kterým se Putin snaží ospravedlnit obrovské lidské i materiální náklady invaze. Pro Kyjev by zase jakýkoliv ústupek znamenal porážku – Zelenského vláda postavila svůj politický program na požadavku obnovy hranic z roku 1991, a jak ukázal březnový průzkum Razumkova centra, tento cíl podporuje i drtivá většina ukrajinské veřejnosti.

Ukrajinské vedení se tak do jisté míry stalo obětí vlastní rétoriky, která absolutizovala požadavek na návrat všech území. Jakýkoliv ústup by mohl mít katastrofální politické následky a ohrozit stabilitu vlády i státu samotného.

Vedle domácí politické ceny existuje i další důvod, proč jsou teritoriální otázky tak obtížně řešitelné – Rusko je tradičně využívá jako nástroj k rozšiřování svého vlivu v postsovětském prostoru. Od Moldavska přes Gruzii až po Arménii, Moskva se snaží využívat „zamrzlé konflikty“ a okupace jako páku vůči svým sousedům. A jak ukazuje vývoj od roku 2014, ruské nároky se postupně rozšiřují. Před zářím 2022 si Moskva nárokovala jen Krym – dnes požaduje uznání šesti celých oblastí.

To je důvod, proč ukrajinská vláda, ale i její evropští partneři, považují jakýkoliv trvalý ústupek za extrémně rizikový. Nic nezaručuje, že Moskva po jejich dosažení nepokročí dál – přesně jak to činí už deset let.

Zarážející v tomto kontextu je postoj vyslance USA Stevea Witkoffa, který v rozhovoru pro server Breitbart zopakoval, že „kompromisy ohledně území budou nezbytné“. Tento přístup ignoruje fakt, že ruská agrese není pouze otázkou území – jde o dlouhodobou geopolitickou strategii Moskvy, jejímž cílem je obnovit ztracenou sféru vlivu ve východní Evropě.

I kdyby se Trumpově administrativě podařilo vyjednat příměří výměnou za teritoriální ústupky, zásadní otázka by zůstala nevyřešena: jak čelit autoritářskému režimu, který zůstává revanšistický a nebezpečný? Bez odpovědi na tuto otázku žádná mírová dohoda nebude mít dlouhodobý účinek.