Trump se snaží přepsat americkou ekonomiku i dějiny. Tvrdí, že školy učí nesmysly

Snaží se Američany přesvědčit, že to, co se učili ve škole, je nesmysl. Jeho nové agresivní tarifní politiky, které mnozí ekonomové i republikáni označují za největší daňové zatížení v dějinách USA, jsou prý v souladu s „osvědčenou“ americkou tradicí.

Trump šel dokonce tak daleko, že zpochybnil všeobecně přijímaný výklad dějin. Tvrdí, že Spojené státy mohly předejít Velké hospodářské krizi, kdyby se držely tarifní politiky a nesnižovaly cla. Tento výrok jde přímo proti výkladu, který znají i diváci klasické komedie „Volný den Ferrise Buellera“, kde učitel (v podání Bena Steina) suše konstatuje, že cla Smoot-Hawley z roku 1930 krizi jen prohloubila.

Historici a ekonomové však bijí na poplach. Profesor ekonomie z Dartmouth College Douglas Irwin, autor několika knih o obchodní politice USA, připomíná, že Trumpovy výklady nemají s realitou mnoho společného. Místo věcného výkladu faktů se podle něj vracíme k populistickému přístupu 19. století.

Trump například tvrdí, že mezi lety 1789 až 1913 byly USA „národem financovaným cly“ a že tehdy byly „proporčně nejbohatší v dějinách“. Co přesně má „proporčně“ znamenat, ale nevysvětlil. Dnes přitom USA s 4 % světové populace produkují 25 % světového HDP. Podle bývalého republikánského senátora Pata Toomeyho jde o největší ekonomiku světa, která je zároveň největším vývozcem zemědělských produktů a jejíž domácí výroba je díky automatizaci na historickém maximu.

Z hlediska životní úrovně jsou dnešní Američané nesrovnatelně bohatší než jejich předci. V 19. století nebyly běžné ani splachovací toalety, klimatizace, vakcíny nebo superpočítače v kapsách. O sociálním zabezpečení typu Medicare nebo důchodovém systému nemluvě – starší lidé tehdy často živořili bez pomoci státu.

Další historická „úprava“ se týká tvrzení, že v 80. letech 19. století USA vybíraly tolik peněz na clech, že nevěděly, co s nimi. Trump tvrdí, že existovala komise, která měla tento „problém“ řešit. Žádná taková komise ale neexistovala – pouze prezident Chester A. Arthur v roce 1883 jmenoval tarifní komisi, jejíž doporučení na snížení cel Kongres ignoroval. Je ovšem pravda, že v té době byly příjmy vysoké – ale jen proto, že stát byl velmi malý. Rozpočtově náročné položky jako sociální pojištění nebo armáda tehdy zdaleka neměly dnešní rozsah.

Trump také často zmiňuje prezidenta McKinleyho, který prosazoval vyšší cla. Zapomíná ale dodat, že tento přístup vyvolal mezi voliči odpor – a republikáni následně ztratili kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů v jednom z největších volebních propadáků v dějinách. Jak upozorňuje emeritní profesor Stanfordu Richard White, dnešní ekonomika je strukturálně úplně jiná než ta z 19. století, takže srovnávání postrádá smysl.

Když Trump tvrdí, že v roce 1913 byla bez zjevného důvodu zavedena daň z příjmu, opět zjednodušuje. Ve skutečnosti šlo o politickou reakci na potřebu snížit cla. Předchozí pokus o zavedení daně z příjmu byl zablokován Nejvyšším soudem a nový zákon si vyžádal ústavní dodatek – tedy schválení tří čtvrtin států, což ukazuje na širokou podporu obyvatelstva.

Konečně Trumpovo tvrzení, že kdyby USA zůstaly u cel, nikdy by k Velké hospodářské krizi nedošlo, je vysoce sporné. Ekonomové se sice stále přou o přesnou roli tarifů Smoot-Hawley, ale většina se shoduje, že přinejmenším krizi prohloubily. A zcela jistě ji nezpůsobily jiné země – jak Trump rád tvrdí – nýbrž kombinace vnitřních hospodářských problémů a neadekvátní reakce vlády.

Pokusy Donalda Trumpa přepsat dějiny nejsou pouhou rétorikou. Jsou součástí širšího politického úsilí proměnit vnímání minulosti tak, aby ospravedlnil svou současnou politiku. Ať už jde o cla, daně, nebo sociální programy, klíčem k jeho argumentaci je nostalgie – často však vychází ze zkreslené nebo přímo nepravdivé představy o americké minulosti.