Trump v Íránu zásadně mění strategii. Místo útoků zahajuje ekonomickou válku

Logika této operace spočívá v předpokladu, že pokud Írán ztratí možnost vyvážet ropu a dovážet klíčové komodity, jeho finance i humanitární situace se ocitnou v troskách. Podle amerických propočtů by takový stav nenechal Teheránu jinou možnost než přistoupit na podmínky Spojených států. Pro Trumpa představuje tato manévrovací taktika rozhodný tah na šachovnici globální ekonomiky.

Íránské hospodářství, které je již nyní oslabené předchozími sankcemi, může pod tlakem blokády čelit kritickému nedostatku potravin a hyperinflaci. Analytici z Nadace pro obranu demokracií upozorňují, že více než devadesát procent íránského obchodu prochází skrze Hormuzský průliv. Pokud by došlo k zastavení tohoto toku, mohlo by Íránu hrozit nucené zastavení produkce ropy během několika týdnů.

Naděje amerických představitelů na rychlé podrobení Íránu se však opírají o předpoklad, který v minulosti na Blízkém východě často selhal. Strategie vychází z přesvědčení, že íránské vedení bude na tlak reagovat logickým způsobem z pohledu Západu. Historické zkušenosti z Iráku či Afghánistánu ale ukazují, že protivníci Washingtonu nejednají vždy podle západních kalkulací vlastních zájmů.

Dosavadní chování revolučních úřadů v Teheránu naznačuje značnou lhostejnost k utrpení vlastního obyvatelstva. Režim v minulosti přečkal drsné politické zásahy i ztráty vrcholných představitelů během války, což svědčí o jeho vysoké odolnosti vůči bolesti. Je tedy možné, že Spojené státy opět podceňují vytrvalost Íránu v boji, který jeho lídři vnímají jako existenciální.

Úspěch blokády bude pravděpodobně záviset na správném načasování a rychlosti jejího účinku. Otázkou zůstává, zda se chování Íránu změní dříve, než blokáda prohloubí globální ekonomické škody způsobené dřívějším uzavřením Hormuzského průlivu. Tato situace již nyní výrazně omezila celosvětové dodávky ropy a zemního plynu a představuje pro Trumpa politické riziko.

Námořnictvo Spojených států má v regionu dostatek prostředků a bohaté zkušenosti s vymáháním mezinárodních blokád z minulých konfliktů. Lodě operující vně Hormuzského průlivu jsou podporovány letectvem i pozemními jednotkami. Podle admirála Jamese Stavridise sice vojenské údery Írán citelně zasáhly, ale teprve ekonomické přiškrcení může skutečně omezit jeho strategické možnosti.

Blokáda však přináší i rizika eskalace, která by mohla vést k obnovení přímých bojů a porušení příměří. Íránské revoluční gardy mohou odpovědět útoky na spojence USA v Perském zálivu nebo využít hnutí Húsíů v Jemenu k uzavření Rudého moře. Takový krok by znamenal drtivý úder světovému obchodu a vystavil by Trumpovu administrativu obrovskému mezinárodnímu tlaku.

Diplomatickou komplikaci představuje také vztah s partnery, jako jsou Čína a Indie, které íránskou ropu nakupují. Zadržení čínského plavidla americkými silami by mohlo vyvolat vážný incident krátce před plánovaným setkáním prezidenta Trumpa s čínským vůdcem Si Ťin-pchingem. Bílý dům je přesto optimistický a věří, že blokáda otevře cestu k novému kolu jednání.

Dosavadní pokusy o dohodu však narážejí na hluboké rozdíly v požadavcích obou stran. Washington požaduje trvalé zastavení jaderného programu a omezení raketových kapacit, zatímco Írán žádá válečné reparace a právo na obohacování uranu. Úspěšné mírové úsilí bude vyžadovat trpělivost a jemnou diplomacii, která dosud v přístupu americké administrativy spíše chyběla.