ANALÝZA | Nikdo není bez poskvrny. V Polsku o prezidentský post bojují dva akademici, jde o bezpečnost země

Poláci odhlasovali v prvním kole prezidentských voleb. Nejvíce hlasů získal centristický starosta Varšavy Trzaskowski, který přesvědčil 31,36 % voličů. Do druhého kola proti němu postoupil konzervativní kandidát Nawrocki s 29,54 %. Rozhodující duel o budoucí hlavu státu se uskuteční v neděli 1. června. Informoval o tom server Politico.

Kdo je kdo?

Nově zvolený prezident nahradí dosavadní hlavu státu Andrzeje Dudu, jenž úřad zastával od roku 2015 ve dvou po sobě jdoucích mandátech. Duda je původním povoláním právník, dlouhodobě spjatý se stranou Právo a spravedlnost. Od roku 2008 působil jako poradce v prezidentské kanceláři Lecha Kaczyńského, odkud odešel v roce 2010 po tragické smrti bývalého polského prezidenta, a v roce 2011 byl zvolen poslancem za PiS.

Zvolí-li si Poláci Karola Nawrockého, do čela země se postaví uznávaný historik specializující se na protikomunistický odboj, organizovaný zločin v období Polské lidové republiky a dějiny sportu. Dosud figuruje v čele polského Ústavu národní paměti a mezi lety 2017-2021 vedl Muzeum druhé světové války. Nawrocki kandiduje formálně jako nezávislý, avšak koncem loňského roku získal podporu vládní strany Právo a spravedlnost.

Rafał Trzaskowski, podobně jako jeho protivník Nawrocki, vychází z akademického prostředí. Vystudoval politologii se zaměřením na evropská studia. Na rozdíl od Nawrockého však disponuje výrazně širší politickou zkušeností – působil jako ministr pro správu a digitalizaci, náměstek ministra zahraničí a také jako státní tajemník pro evropské záležitosti.

Prezident nemá příliš velkou moc

Varšava v uplynulých letech prošla výraznou politickou proměnou. V prosinci 2023 skončila vláda konzervativní a euroskeptické strany PiS, vedená premiérem Mateuszem Morawieckým. Vystřídal ji Donald Tusk, proevropský liberální politik, předseda Občanské platformy a bývalý předseda Evropské rady.

V rámci polského ústavního systému hraje klíčovou roli předseda vlády, zatímco postavení prezidenta je spíše ceremoniální – srovnatelné s funkcí prezidenta v České republice. Ať už druhé kolo prezidentských voleb vyhraje kdokoli, jeho reálný vliv na každodenní chod státu bude omezený.

Pokud však v prezidentském souboji uspěje Nawrocki, lze očekávat, že úřad využije jako platformu pro ostrou a nepřetržitou kritiku vládní politiky. V takovém případě by mohl fungovat spíše jako permanentní opoziční tribun než jako neutrální státník.

Kde se dnes nachází Polsko?

Bez nadsázky lze říci, že Polsko se před druhým kolem prezidentských voleb nachází v mimořádně citlivé a strategicky exponované situaci. Země stojí na geopolitické křižovatce – nejen jako členský stát Evropské unie a Severoatlantické aliance, ale především jako přímý soused válčící Ukrajiny a zároveň členský stát, jehož východní hranice tvoří vnější okraj Západu vůči Rusku a Bělorusku.

V tomto kontextu lze pozorovat poměrně vzácný jev: širokou konsenzuální shodu napříč politickým spektrem v otázkách obrany a bezpečnosti. Ať už šlo o bývalého premiéra Mateusze Morawieckého ze strany Právo a spravedlnost, nebo o současného předsedu vlády Donalda Tuska z Občanské platformy, oba představitelé sdílejí postoj, že ruská expanze představuje akutní a bezprostřední hrozbu.

Tato shoda se promítla do praktické politiky. Bez ohledu na vnitropolitické rozpory dochází k systematickému navyšování rozpočtu na obranu, urychleným nákupům moderní vojenské techniky a důrazu na alianční spolupráci v rámci NATO. Informoval o tom například server National Defense.

Polsko dnes disponuje jedním z největších a nejambiciózněji rozvíjených armádních rozpočtů v Evropě. V roce 2024 dosáhly výdaje na obranu více než 4 % HDP, což je dvojnásobek aliančního standardu. Podle informací think-tanku SIPRI tyto výdaje v roce 2025 vyšplhají až na 4,7 %.

Vláda aktivně investuje do modernizace výzbroje – pořizuje jihokorejské tanky K2 Black Panther, americké systémy Patriot, raketomety HIMARS, stíhačky F-35 a rozšiřuje domácí výrobu zbraní v rámci koncernu PGZ. Významně také posiluje počty aktivních vojáků s cílem dosáhnout 300 tisíc členů ozbrojených sil, čímž by Polsko mělo disponovat největší armádou v EU z hlediska početního stavu.

V některých ohledech tak polské ozbrojené síly překonávají kapacity větších ekonomik, jako jsou Německo nebo Itálie, které po ruské invazi na Ukrajinu zareagovaly podstatně pomaleji a s menší politickou razancí. Polsko se tudíž profiluje jako bezpečnostní lídr v regionu a klíčový partner NATO ve východní Evropě.

Tato situace zároveň klade vysoké nároky na prezidenta. Ačkoli jeho formální pravomoci jsou omezené, zůstává vrchním velitelem ozbrojených sil, jmenuje náčelníka generálního štábu, a má právo účastnit se klíčových obranných rozhodnutí. Kdo bude tuto funkci vykonávat, má proto symbolický, ale i praktický význam, zejména v oblasti mezinárodní reprezentace a koordinace s aliančními spojenci.

Pokud by se stal prezidentem Nawrocki, dá se očekávat, že bude pokračovat v důrazu na vojenskou připravenost, avšak s ostře konfrontační rétorikou vůči Bruselu a silně ideologickým výkladem bezpečnostní politiky. V případě vítězství Trzaskowského by šlo spíše o pokračování proevropského, kooperativního stylu s důrazem na transatlantické vztahy a evropskou integraci obrany.

Otázky okolo historika

Karol Nawrocki se v průběhu své veřejné dráhy profiluje jako výrazně konzervativní postava, která často působí polarizujícím dojmem. Patří k hlasitým odpůrcům federalizace Evropské unie, což v jeho interpretaci znamená odmítnutí dalšího prohlubování evropské integrace a centralizace rozhodovacích pravomocí v Bruselu.

V oblasti zahraniční politiky zaujímá ostře národní pozici – například trvá na tom, že vstup Ukrajiny do struktur EU a NATO by měl být podmíněn oficiálním uznáním viny za masakry Poláků ve Volyni během druhé světové války. Tento postoj je vnímán jako kontroverzní nejen vzhledem k historickému kontextu, ale také kvůli současnému geopolitickému napětí.

V otázkách společenských hodnot se Nawrocki systematicky vyhýbá jednoznačným stanoviskům. K právům LGBTQ+ komunity ani k otázce interrupcí se dosud nevyslovil srozumitelně a konzistentně. Jeho mlčení je o to výraznější, že témata lidských práv patří k nejdiskutovanějším bodům současné polské veřejné debaty.

Zároveň přebírá rétoriku části vládní garnitury: viní evropské elity z odpovědnosti za válku na Ukrajině a zpochybňuje jejich úlohu v domácí politice. Představitelé strany PiS, která jeho kandidaturu podporuje, navíc obvinili Brusel ze zasahování do demokratických procesů v Polsku.

Jeho veřejný obraz dále komplikují osobní a profesní vazby. V září loňského roku polská média, včetně serveru Gazeta.pl, informovala o jeho stycích s Patrykem Masiakem, známým pod přezdívkou Wielki Buu. Masiak se účastnil tzv. freak fightů – bizarního fenoménu polské mediální scény, kde se v ringu střetávají lidé bez sportovního zázemí, často s problematickou minulostí.

Masiak byl odsouzen za únos a prokuratura ho navíc spojila s gangem organizujícím prostituci. Nawrocki přiznal, že Masiaka znal, ale tvrdil, že jejich vztah se omezoval na „společný zájem o box“ a že o jeho trestní minulosti údajně neměl ponětí.

Tato kauza však nebyla ojedinělá. Podle informací britské BBC, která čerpala z několika domácích i zahraničních zdrojů, má Nawrocki dlouhodobé vazby na osoby z prostředí organizovaného zločinu a motorkářských gangů. On sám tyto styky popisuje jako „čistě profesionální“ a odmítá, že by měly vliv na jeho rozhodování či veřejnou činnost.

Jeho bývalý kolega z Muzea druhé světové války Janusz Marszalec jej však líčí jinak. „Je to člověk schopný čehokoli. Intrikán, který si přivlastňuje zásluhy ostatních. Udělá cokoli pro vlastní propagaci,“ prohlásil.

Tento obraz ambiciózního muže, ochotného překročit hranice etiky, posílil i incident z roku 2018. Nawrocki tehdy vydal knihu o podsvětí komunistického Polska pod pseudonymem „Tadeusz Batyr“. Poté se jako „Batyr“ objevil v televizi – s rozmazanou tváří a změněným hlasem – a chválil „vynikajícího historika Karola Nawrockého“. Tento bizarní mediální výstup vyvolal vlnu posměchu a vedl k vážným otázkám ohledně jeho věrohodnosti a profesionální etiky.

Mezinárodní rozměr jeho kontroverze přibyl v únoru 2024, kdy se podle serveru Burbonik.pl ocitl na seznamu hledaných osob Ruské federace. Moskva reagovala na jeho předchozí působení v roli ředitele Institutu národní paměti, kdy aktivně prosazoval demontáž sovětských pomníků na polském území. Tento symbolický střet s ruskou historiografií byl z ruské strany označen za akt nepřátelství a vyústil v politicky motivovaný zatykač.

Nikdo není bez poskvrny

V předvečer prvního kola prezidentských voleb se volební tým Trzaskowského ocitl pod rostoucím tlakem veřejnosti i médií poté, co se ukázalo, že na sociální síti Facebook probíhala kampaň série anonymních reklam zacílených především proti pravicovým kandidátům, a to s výrazným důrazem na Nawrockého.

Tyto reklamy, často hraničící s dezinformacemi či manipulativním obsahem, měly formálně neidentifikovatelného zadavatele, což vyvolalo podezření na porušení zákona o financování volebních kampaní. Původně se dokonce spekulovalo, že za nimi mohou stát zahraniční struktury, jako například nevládní organizace nebo třetí strany působící mimo Polsko. Informoval o tom server Polskieradio.pl.

Společnost Meta, která Facebook provozuje, však následně potvrdila, že veškerý obsah vznikl a byl zaplacen z území Polska. Investigativní novináři záhy odhalili, že za kampaní stál bývalý asistent poslance z řad Občanské platformy (KO), což přímým způsobem spojilo aktivitu s Trzaskowského politickým táborem.

Samotný Trzaskowski jakoukoli účast nebo vědomí o této kampani kategoricky odmítl. Opozice nicméně poukazuje na to, že podobný typ „šedé kampaně“ mohl probíhat s vědomím nejvyšších pater volebního štábu. Věc byla postoupena volební komisi pro podezření z obcházení zákonných limitů na financování kampaně. Na případ upozornila agentura Reuters s tím, že může mít přímý dopad na veřejné vnímání transparentnosti Trzaskowského kandidatury.

Trzaskowski rovněž čelí rostoucímu tlaku kvůli svému postupu v otázkách lidskoprávních, zejména v souvislosti s právy LGBTQ+ komunity. V roce 2019 ještě jako primátor Varšavy podepsal tzv. LGBT+ deklaraci, která byla v tehdejších konzervativních poměrech vnímána jako výrazně progresivní krok, vyplývá to z informací na webu města Varšava. Nyní se však zdá, že se v rámci prezidentské kampaně od těchto hodnot odvrací.

V průběhu jedné z předvolebních debat například bez váhání odstranil duhovou vlajku, kterou mu na pódium umístil oponent, což bylo liberální částí veřejnosti vnímáno jako ústup z principiálních pozic ve snaze neztratit konzervativně naladěné voliče. Jeho kritici v tom vidí známku oportunismu a chladné kalkulace – namísto důsledného zastávání hodnot inkluze a rovnosti. Informoval o tom například server Wprost.pl.

Další problematický bod souvisí s nespokojeností ženských voliček, které sehrály klíčovou roli při parlamentním vítězství Občanské platformy v roce 2023. Trzaskowski i jeho strana tehdy slibovali revizi a změkčení extrémně restriktivních potratových zákonů, které v Polsku platí. Skutečnost, že tato slova nebyla následována konkrétní legislativní iniciativou, vyvolává pocit zrady.

Frustrace mezi ženami, které očekávaly zásadní změnu v přístupu ke svým právům, sílí – a může negativně ovlivnit jak volební účast, tak ochotu mobilizovat podporu pro kandidáta, který zklamal jejich očekávání. Upozornil na to server Financial Times.