ANALÝZA | Operace USA ve Venezuele změní svět. Odstartuje dominový efekt

Jedním z nejvýraznějších aspektů operace je vzkaz vyslaný Rusku a Číně. Útok proběhl jen několik hodin poté, co se Maduro sešel s čínským zmocněncem, což jasně signalizuje, že Washington již nehodlá tolerovat přítomnost mimoamerických mocností na západní polokouli. Tato nová asertivita ukazuje, že „osa autoritářů“ může být sice silná v době míru, ale v krizových momentech nedokáže zajistit bezpečnost svých klientských režimů.

Zároveň však vyvstávají obavy z nebezpečného precedentu. Pokud si USA vyhradily právo zaútočit na cizí stát a zatknout jeho lídra na základě vlastních obvinění, podobný model by mohla v budoucnu použít Čína vůči představitelům Tchaj-wanu. Mezinárodní společenství se tak obává, že pravidla, která dosud bránila globálnímu chaosu, začínají kolabovat a jsou nahrazována systémem sféry vlivu, jaký svět znal v 19. století.

Pro Donalda Trumpa představuje Venezuela především zdroj kriticky důležité suroviny. Je považován za nejvíce na zdroje orientovaného prezidenta v moderní historii USA a venezuelskou ropu vidí jako strategickou zbraň. Možnost nabídnout spojencům alternativu k ruské nebo íránské ropě mu dává do rukou obrovskou moc, i když obnova tamního zničeného průmyslu bude trvat roky a vyžádá si desítky miliard dolarů.

V regionálním měřítku se očekává dominový efekt. Ministr zahraničí Marco Rubio vidí v pádu Madura šanci na konečný kolaps kubánského politického systému, který je na venezuelské ropě životně závislý. Pro Rubia a jeho voliče na Floridě je tato operace cestou k ukončení vlivu komunistického režimu v Havaně, což by z Karibiku učinilo výhradní doménu amerických zájmů.

Navzdory taktickému úspěchu operace však panuje nejistota ohledně „dne poté“. Historie amerických intervencí, od Iráku po Afghánistán, varuje, že odstranění diktátora je jen začátek. Pokud se Washingtonu nepodaří nastolit stabilní a demokratický režim, hrozí Venezuele vleklá partyzánská válka podporovaná spojenci bývalého režimu. To by mohlo vést k tomu, že se USA v regionu „zaseknou“ na dlouhá léta.

Trumpův přístup k moci je experty označován za „neo-royalistický“ – soustředí se na tlak proti konkrétním lídrům namísto institucí. Tato strategie může fungovat u slabších protivníků, kteří nyní budou mít strach, že skončí jako Maduro. Na druhou stranu to může vést k tomu, že se některé země ještě těsněji přimknou k Pekingu nebo Moskvě jako k formě politického pojištění proti nepředvídatelnosti Washingtonu.

Zajímavým aspektem je reakce latinskoamerických lídrů. Zatímco pravicoví prezidenti jako Javier Milei operaci vítají, levicoví představitelé Mexika, Brazílie a Kolumbie ji ostře odsoudili jako návrat k americkému imperialismu. Strach z toho, že by mohli být příští na řadě – ať už kvůli drogám nebo migraci – nutí tyto země přehodnocovat svou schopnost odstrašit americkou vojenskou sílu.

Ekonomicky vzato, dopad na trhy bude v krátkodobém horizontu spíše psychologický. Venezuela sice sedí na největších zásobách, ale světový trh je v současnosti dobře zásobován. Skutečný význam venezuelské ropy se projeví až v horizontu pěti až deseti let, a to pouze v případě, že americké firmy dostanou jasné záruky a bezpečnost pro své investice. Do té doby zůstane země spíše politickým než energetickým bojištěm.

Závěrem lze říci, že 3. leden 2026 se do historie zapíše jako den, kdy Spojené státy definitivně opustily roli „světového četníka“ hlídkujícího podle pravidel a přijaly roli hegemonické mocnosti jednající podle vlastních zájmů. Zda tato sázka na hrubou sílu přinese Americe dlouhodobou bezpečnost, nebo ji zatáhne do dalšího nekonečného konfliktu, ukáže až schopnost administrativy zvládnout složitou tranzici ve Venezuele.