Hrad Litice nad Orlicí byl jedním z královských sídel Jiřího z Poděbrad

Spíše než o hrad se jedná o zastřešenou zříceninu, čemuž odpovídá i celková prezentace hradu. K němu dnes vede poměrně strmá, avšak udržovaná cesta. V jeho areálu najdeme především zříceniny původních objektů. Z původně dvou protilehlých paláců dodnes zůstal z větší části dochován pouze jihovýchodní. Interiérovou expozici však nečekejme. Nachází se zde především výstava archeologických nálezů a zajímavostí z historie hradu.

Ten překvapí již svým stavebním provedením, které značí složitější vývoj. Byť se může zdát, že celková kompozice hradu byla předem dána, bližší pozornost návštěvníka ukazuje opak. Z venku si to můžeme dobře prohlédnout u jihovýchodního paláce a jeho věže. Dle vertikální spáry je zřejmé, že věž byla přistavěna až ve chvíli, když se stavělo druhé patro paláce. V jeho interiéru pak může zaujmout odlišná výška oken oproti podlaze v jihovýchodní a severozápadní zdi. Zkrátka nic zde není na první pohled tak, jak se zdá.  

Historie hradu sahá dle archeologických nálezů již do konce 13. století. Byl založen zřejmě jedním z příslušníků rodu Drslaviců v rámci kolonizace řídce osídleného pohraničního lesa, či spíše pralesa. Pokud nám název hradu přijde povědomí, je tomu skutečně tak, neboť se shoduje s názvem hradu Litice u Plzně. Příslušníci rodu Drslaviců, jimž také patřily majetky a hrady u Plzně, jednoduše přenesli jména svých původních rodových sídel na své nové državy v severovýchodních Čechách.

Již na počátku 14. století se hrad dostal do majetku českých králů. V roce 1316 jej český král Jan Lucemburský zastavil Jindřichovi mladšímu z Lipé. Následně jej zpět do královského majetku vykoupil Janův syn, Karel IV. Nikoliv však na dlouho a hrad během 14. století několikrát změnil majitele.

Významnou etapou byl přechod vlastnictví hradu do rukou rodu pánů z Kunštátu, v jejichž držení zůstal téměř celé následující 15. století. Po prvním z nich, Bočkovi z Kunštátu se panství ujal jeho stejnojmenný syn a po něm jeho syn Viktorin, jemuž ve východních Čechách patřila také panství Náchod a později i Pardubice.

Viktorin byl v době náboženské reformy rozhodným stoupencem husitství a blízkým spojencem Jana Žižky z Trocnova. Z tohoto důvodu byl hrad již v roce 1421 obléhán vojskem slezských knížat. Viktorinovým synem byl Jiří z Kunštátu, později známý jako král Jiří z Kunštátu a Poděbrad. Proto se někdy Litice uvádí jako jedno z možných míst, kde se Jiří narodil.

Právě s Jiřím jsou spojeny významné změny spojené se stavební podobou hradu. Zdá se, že po husitských válkách poničený hrad výrazně přestavěl do dnešní podoby. Hrad zastával důležité postavení v Jiříkově životě. Díky své poloze představoval hrad skvělou pevnost. Napovídají o tom archeologické nálezy kolem dnešního dochovaného hradního areálu. Ač i ten jen opatřen poměrně progresivní dělostřeleckou obrannou, ukazuje se, že strmý vrchol kopce, na němž je hrad situován, obklopovaly další pásy opevnění, podobně jako na nedalekém hradě Potštejn.

Pro své pohodlné dvoupalácové provedení byl též příjemnou rezidencí. Jiří tu tak často pobýval s celou rodinou. V roce 1470 se zde narodil jeho vnuk Jiří Münsterberský, pozdější kníže münsterbersko-olešnický.

Na hradě ještě pobývali Jiříkovi synové. Jindřich starší z Münsterberka byl však donucen kvůli vysokému zadlužení litické panství spolu s Potštejnem v roce 1495 odprodat Vilémovi z Pernštejna. V následujícím období Litice ztratily svůj význam, neboť centrem rozsáhlého podorlického pernštejnského dominia, se stal právě nedaleký hrad Potštejn.

Změna nastala až na konci 16. století, kdy si hrad Litice za své sídlo zvolil Mikuláš z Bubna. Jednalo se ale jen o poslední krátký záblesk lepších časů, neboť již v 90. letech 16. století si Mikuláš vystavěl zámek v Doudlebách a kolem roku 1600 i v Žamberku, na nichž ke konci svého života střídavě pobýval. Za časů jeho synů začal hrad Litice nadobro chátrat a již v polovině 17. století byl zčásti zříceninou.

Byť byl hrad již za šlechtických majitelů částečně udržován coby romantická zřícenina, dnešní podobu mu přinesly až stavební úpravy z 30. let 20. století. Ty na jednu stranu hrad zachránily, na druhou stranu ji částečně dehonestovaly. Jedná se především o užití betonu v prostorách věže. Ovšem díky tomu se návštěvníci mohou těšit krásným výhledům do okolí z jejího ochozu.