Novoroční projev prezidenta republiky

Vážení a milí spoluobčané,dovolte mi, abych Vás v první den roku 2012 co nejsrdečněji pozdravil s přáním, aby byl tento rok pro nás všechny šťastný a úspěšný.Ohlédnutí se za uplynulými dvanácti měsíci nemohu začít jinak než připomenutím smutné události předvánočních dnů, smrti Václava Havla, který se celým svým životem i svými 13 lety ve funkci prezidenta republiky významným způsobem zasloužil o naši svobodu a demokracii. Uzavřel se jeden lidský život, k jehož významu se jistě budeme vracet.Vloni touto dobou jsem vyjádřil přání, aby byl rok 2011 „rokem klidnějším a nadějnějším než roky minulé“. Částečně se to splnilo. Žádné velké politické zvraty nenastaly, ale téměř nepřetržitě se odehrávaly ostré politické a mediální souboje, které klidu nepřidávaly. Vedle politických stran se jich zúčastňovaly i různé nátlakové skupiny, které stále nechtějí pochopit, že nelze získávat na úkor druhých a že ústupky v jejich prospěch nelze uskutečnit zcela jiné – v jejich očích spravedlivější – přerozdělení bohatství v zemi. Daleko méně se ke slovu dostávali ti méně hlasití, na které sice dnešní ekonomická situace doléhá nejvíce, ale kteří své názory a požadavky nejsou schopni mediálně prezentovat.Věřil jsem také, že rok 2011 „bude rokem ekonomického růstu“. Z počátku to tak vypadalo, ale postupně se růst zpomaloval, jestli se už dokonce nezastavil úplně. Růstových impulzů jsme si doma mnoho nevytvořili a důsledky vnějšího neklidu, zejména dluhové krize a chabého růstu v Evropě, byly větší, než jsme očekávali. Řešení obřích dluhů některých evropských států se stále jen odsouvá do nedohledna.Není bohužel vyloučeno, že se v nejbližších měsících problémy některých zemí ještě dále prohloubí a že se Evropa vrátí do recese. To by zasáhlo i nás. Byl bych rád, kdybych se v tomto svém dnešním, poněkud pesimistickém odhadu mýlil podobně, jak jsem se loni mýlil v odhadu optimistickém. Dvanáctý rok dvacátého prvního století patrně k nejlehčím patřit nebude.Ztrácet klid, elán a odhodlání však nesmíme. Naše republika je politicky i ekonomicky v základních parametrech stabilní. Nežijeme v zemi, která je v bankrotu, či těsně před ním. Nežijeme v zemi, kde jsou demonstranty zapalovány tisíce aut a demolovány stovky výloh obchodů. Nežijeme v zemi, kde narůstají problémy s množstvím přistěhovalců, kteří svým stylem života narušují základní soudržnost země. Nekrachují u nás banky, stát je nemusí zachraňovat za peníze nás všech. Naše míra nezaměstnanosti je pod průměrem zemí Evropské unie. Naše zadlužení bylo v loňském roce šesté nejnižší v Evropě. I když nemalé sociální problémy u nás existují a já je nepodceňuji, jsou menší než ve většině sousedních zemí.Horší je, že dále prohlubujeme nedobrou společenskou atmosféru. Vytváříme si vysoký stupeň vzájemné nedůvěry a z prestižně politických důvodů si navzájem blokujeme i ty věci, o kterých vědí všichni, že se udělat musí. Neumíme si nacházet politické lídry. Každého, kdo trochu vyčnívá z řady, radši přibrzdíme, než podpoříme. Každého, kdo se odváží foukat proti větru, odsuneme stranou. Závidíme si a nepřejeme si. Vím, že neříkám věci nové a originální, ale právě teď je asi cítíme více než dříve.I když se naše země pohybuje v mírně pozitivním trendu, ukazuje se, že to nestačí. Nerealistická očekávání spojená se vstupem do Evropské unie a se slibovaným přínosem, který měl tento vstup – jaksi sám o sobě – pro nás mít, se nenaplnila. Práh našeho očekávání a našich nároků jsme si zvedli příliš vysoko. Propast mezi skutečností a těmito nezodpovědně vytvořenými očekáváními dosáhla díky tomu asi největší velikosti za celý polistopadový, již 22 let trvající vývoj.Náš úspěch či neúspěch stojí a padá především s výkonem každého z nás, a také s fungováním či nefungováním našeho politického, ekonomického a sociálního systému jako celku. Ten vyžaduje další reformy. Vím, že už je na toto slovo spousta lidí alergická – a právem. Mnoho let bylo toto slovo zneužíváno tím, že se o potřebě zásadních změn pouze mluvilo. Pokud se nechceme dočkat opravdu bolestivých následků, musí se tyto změny provést co nejrychleji. Prozrazuje to velmi názorně náš státní dluh. Před deseti lety činil 345 mld. korun, dnes je to více než čtyřnásobek. Uvědomujeme si to vůbec?Změnit se proto musí nejenom detaily toho či onoho zákona o zdravotnictví, školství, penzijním či sociálním systému, ale celý náš přístup. Nejen v Evropě, ale bohužel i u nás, se přijímá jako samozřejmost, že se nároky lidí zvyšují bez jakékoli souvislosti s tím, jak se vyvíjí ekonomika a zda na tyto mzdové a sociální nároky máme. I když to lidé slyší neradi, politici musí občany o nezbytnosti opustit tento pohodlný, ale ničivý typ myšlení co nejrychleji přesvědčit. Všechno další se od toho odvíjí.Nároky bývají posilovány nezodpovědnými přísliby, vyslovovanými ve volebních kampaních. Letos nás čekají volby do krajských zastupitelstev a do Senátu. Nedopusťme, aby vyvolaly další předhánění se v lehkomyslných slibech. Předvolební kampaně budou v každém případě významnou informací a pomohou ukázat, kdo a s jakými programy a s jakým stylem politického jednání k voličům přistupuje. Všímejme si toho pozorně.Není fráze říci, že v naší zemi žije spousta pilných, pracovitých a nadaných lidí. Jsou bezejmenní a širšímu okolí neznámí, protože média o nich nepíší. Právě tito lidé jsou zárukou naší budoucnosti. Dejme jim šanci a zkusme být jako oni. Jen tak bude – přes všechna rizika a možné obtíže – rok 2012 pro každého z nás a pro celou naši Českou republiku rokem dobrým a úspěšným.Vážení spoluobčané, chci Vám všem osobně popřát, aby se Vám letos vyhýbaly nezdary, nemoci a neštěstí, aby ve Vašich rodinách vládla pospolitost, vzájemný respekt a láska a aby byl pro Vás letošní rok rokem životní pohody.Václav Klaus, Novoroční projev prezidenta republiky, Pražský hrad, 1. ledna 2012