O Rathovi: byl pohublý a v projevu stejný jako vždy, i když méně sprostý.

Rath předvedl dle Fischera kvalitní rétorický výkon jako vždy, avšak jeho projev nebyl věcný a svému případu se vyhnul Rath velkým obloukem.

Projev Davida Ratha byl směřovaný především médiím se vzkazem „já se nedám“. Podle Fischera se Rathovi podařilo nalomit řadu lidí o své vině a nevině. Využíval totiž emotivně laděných slov. Emotivní byl slovní i útok vůči ministru vnitra Janu Kubice, když Rath začal vzpomínat na lidi, kterým podle Rathových slov „Kubice zničil život. Zničil jejich rodiny. Rodiny s dětmi, … „ Ale takový útok se dal dle Fischera očekávat, neboť od zveřejnění tzv. Kubiceho zprávy je Kubice pro Ratha častým terčem. Zároveň se Rath snažil ve veřejnosti vzbudit dojem, že ne Rath, ale Kubice může za všechny špatnosti.

Podle Petra Fischera je toto kopání kolem sebe dětským nevyzrálým jednáním ve smyslu: já sice něco provedl, ale tamten provedl horší věci.

Problematický je v této kauze přístup médií. Ta kauze od počátku věnují velký prostor, ve kterém uvádí i demagogické úvahy, a především svým způsobem tak přesvědčují své čtenáře, diváky a posluchače o tom, že Rath je skutečně vinen a nemůže tomu být jinak.

Fischer pochybuje o tom, že se Rath vzdá mandátu dobrovolně, protože v takovém případě by přestal být zajímavým pro veřejnost, což by sotva zvládl po takové době na výsluní.

Pro Bendu nebyla přítomnost ozbrojené eskorty v poslanecké sněmovně ničím zvláštní, jen lehce zapochyboval nad počtem členů eskorty. Podle něj by určitě stačil jen jeden z nich a tři byli moc. Posouzení podmínek ve vazbě Davida Ratha jako horších než má norský útočník Anders Breivik, které ve sněmovně pronesl Jeroným Tejc (ČSSD), považuje Benda za nemístné. Avšak uznává, že Rathovi vazba nesvědčí: „byl pohublý a nebyl ve své kůži, ale když se dostal k řečnickému pultíku, byl to on jako vždy, i když ne tak sprostý.“