Česko-německé vztahy: Jeden spor za druhým!

Smlouva řeší celou škálu otázek od spolupráce v rámci životního prostředí až po politiku menšin. Vymezuje rámec pro spolupráci a předpokládá pravidelná setkání na vládní úrovni.Cesta k jejímu podpisu byla trnitá a plná napětí. O nové československo-německé smlouvě se mluvilo už zhruba od poloviny roku 1990. Kritické body byly od počátku stejné jako ty, s nimiž se potýkali i vyjednavači Česko-německé deklarace v roce 1997. Otázky majetkových nároků sudetských Němců i označení jejich poválečného odsunu jako vyhnání v preambuli, otázka platnosti Mnichovské dohody. A později se přidal i spor o termín "státní hranice" mezi oběma státy, který v německé verzi smlouvy nebyl.Nakonec vyjednavači dospěli k dohodě a smlouva se podepisovala na Pražském hradě 27. února 1992 tehdejším německým kancléřem Helmutem Kohlem, ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem, za tehdejší Československo prezidentem Václavem Havlem a ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem. Přesto ve chvíli podpisu demonstrovalo proti dokumentu kolem dvou tisíc lidí.K napětí přispěl tehdy i kancléř Kohl svým vyjádřením k výtkám, že německá strana neuznala neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku. "Spolková vláda Mnichovskou dohodu pokládá za neplatnou, ale kdyby to bylo od samého počátku, byly by právní důsledky pro sudetské Němce velmi velké. Ve smlouvě z roku 1973 jsme s Prahou dosáhli formulace, která je převzata i do nové smlouvy. Kdo chce dobrý vývoj vzájemných vztahů, měl by akceptovat to, co lze akceptovat z německé strany."Další roky se vyjednával druhý dokument, který měl zlepšit vztahy mezi Českem a Německem a zmírnit napětí, přetrvávající od doby druhé světové války. Tím dokumentem byla Česko-německá deklarace a v jejím textu obě strany doslova bojovaly o každé slovo."Jednalo se o každém slovu, protože v tu dobu česko-německé vztahy žily daleko jiným spektrem problémů než dnes. Řešila se minulost, její ukotvení, právní a historický pohled na minulost. Každé slovo bylo dvakrát a dobře váženo," popsal situaci jeden z vyjednavačů Jiří Čistecký.Deklarace má úvod a osm oddílů. V prvním obě strany prohlašují, že sdílejí stejné demokratické hodnoty a potřebu se jasně postavit k minulosti. V druhém oddílu Německo přiznává svou odpovědnost za následky, které přinesla politika nacistického Německa. V třetím česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd (v německé verzi Unrecht - bezpráví) nevinným lidem, a česká strana lituje nepotrestání excesů, které se při vysídlování staly.Ve čtvrtém oddílu obě strany prohlašují spáchané křivdy za problém minulosti a přiznávají druhé straně mít odlišný právní názor na události v minulosti. Tato pasáž, přestože je dílem kompromisu, patří v obou zemích mezi nejkontroverznější. Německá strana totiž odmítla přistoupit na český požadavek a neprohlásila Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku (jako to již dříve učinila Francie a Itálie), nicméně přiznává České republice právo dohodu za neplatnou od počátku považovat. Mezi sudetoněmeckými organizacemi, usilujícími o další odškodnění za odsun, naopak vyvolala ostrý nesouhlas věta, že křivdy patří minulosti.Podle pátého oddílu budou obě strany i nadále podporovat menšiny druhých národů na svých územích. V šesté kapitole obě strany vyjadřují přesvědčení, že členství Česka v EU povede k dalšímu sblížení obou zemí, a slibují, že při posuzování žádostí o pobyt a pracovních povolení budou brát na zřetel humanitární důvody.Sedmá kapitola se věnuje zřízení společného česko-německého fondu budoucnosti, který má být ku prospěchu zejména obětem nacistického Německa. V posledním, osmém oddílu se obě strany shodují, že společné dějiny je třeba zkoumat společně, a slibují, že zřídí česko-německé diskusní fórum, v němž se bude pěstovat česko-německý dialog.Za českou stranu deklaraci podepsal tehdejší předseda vlády Václav Klaus a ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec, za Německo spolkový kancléř Helmut Kohl a spolkový ministr zahraničí Klaus Kinkel.