Zemanova vláda je špatná, ať je jakákoli

Oba směry těchto diskusí jsou špatné, protože míří mimo mísu, nikoli do ní. K první nemám co říci, protože to za mě a taky za všechny další už řekl Petr Pithart. (Mimochodem, když už média mají touhu získat nějaký „politologický" názor, neměla by chodit za různými osmadvacetiletými „politology", doktorandy na soukromých univerzitách, ochotných se vyjádřit kdykoli k čemukoli, ale měla by se nejdříve a vždy pokorně zeptat právě tohoto pána). Pithart odpověděl a pěkně vyargumentoval, my ovšem můžeme říci pouze: „no, stalo se, mlíko je rozlito", zde o čem diskutovat není.

Druhý směr diskuse je ale ještě horší: tím, že budeme přemýšlet, zdali ministr ten nebo onen je dobrý nebo špatný, zda je „dostatečně odborný" a tím vlastně dobrý, nebo málo odborný a tudíž špatný, hodnotíme to, co se hodnotit vůbec nemá. Asi jako kdyby se například u soutěže Miss World náhle začalo vyhodnocovat, za kolik dámy uběhnou stovku.

Vláda proti parlamentu: nutná prohra

Diskuse, zda je u nás systém parlamentní, poloprezidentský nebo čtvrtprezidentský  jsou neobyčejně únavné a hloupé. Podívejme se na realitu, která je velmi prostinká: máme zde vládu zrozenou proti vůli parlamentu. Jak vůbec může tato vláda „vládnout" (nikoli hrát roli údržbáře)? Pochopitelně, pokud by parlament nechtěl, aby tato vláda vládla, příští týden by se rozpustil a tím by její dobu účinkování stanovil na pár týdnů, a ještě tomu v demisi – a proti tomu nic nenadělá ani vláda, ani slavný prezident, i kdyby se na hlavu stavěl. Druhou, jemnější variantou je vyslovení nedůvěry, tedy opět na „ne-vládnutí" v demisi. Je zde ale i varianta třetí, že tato vláda skutečně získá důvěru (jak kdosi snad dokonce z poslanců řekl, že přece oni mají hypotéky a těch cca 200 000 měsíčně na platech či prebendách, o úplatcích ani nemluvě, ještě potřebují rok a něco nutně dostávat), nicméně fakticky bude stále parlament ostře proti ní. (Ano, je to důvěra a nedůvěra zároveň, a nejspíš něco takového skutečně nastane). Jak to bude vypadat? - parlament vládě neschválí rozpočet, takže se bude „vládnout" dle rozpočtového provizoria, bez možnosti změnit cokoli oproti Kalouskovu nastavení z uplynulého roku. Vláda tedy bude muset tupě kopírovat to, co fungovalo dříve, nebude možné nikde navýšit výdaje ministerstev, nikde přesunout peníze, nikde udělat nic nového.

-          Veškeré vládní návrhy zákonů budou parlamentem odmítnuty

-          Pokud vláda zkusí protlačit jakékoli „nařízení", které něco mění, parlament to okamžitě flekne zákonem, který je vždy nad nařízením. (Tak může parlament snadno zablokovat například Temelín, ale i cokoli jiného, menšího)

Takto prosím vypadá výsledek souboje „vláda versus parlament", což by si všichni, kdo pochybují o tom, zda je v česku parlamentní systém nebo nějaký kvaziprezidentský, měli uvědomit. Dejme stranou ústavní zvyklosti – tady se pohybujeme na naprosto pevné půdě zákonů: vláda proti parlamentu si ani neškrtne. Ministři i premiér vždy ráno přijdou do Strakovy akademie, budou se zabývat zásadními záležitostmi svých rezortů, jako třeba že na toaletách došel hajzlpapír a budou se třást, zda vzhledem k rozpočtovému provizoriu a zdražení papíru o inflaci budou peníze na nový. Pokud ne, budou muset ve svých rezortech nařídit, aby se méně sralo, ovšem se budou třást, aby jim toto nařízení parlament nezatrhl, protože výsledkem by byl průser.

Za vulgární zjednodušení se omlouvám, ale některým čtenářům zřejmě není možné vtlouci do hlavy základní věci jinak než s vypůjčením těchto rekvizit.

Nicméně, toto není podstatné, zcela zásadní je další skutečnost.

Kam to dneska bude, šéfiku?

Dovolím si použít ještě jeden příměr, tentokrát slušný. Taxi má řidiče (taxikáře) a pasažéry. Pasažér či pasažéři řeknou, kam chtějí, a řidič poslušně doveze, přičemž dle vlastní odbornosti volí nejkratší nebo nejrychlejší trasu, do toho mu pasažér (obvykle) nekecá.

Stát je na tom podobně. My jsme pasažéři, vláda jsou taxikáři. My řekneme (ve volbách), kam to chceme, taxikář odveze. Praxe není takto jednoduchá – například koalici si lze představit jako autobus se třemi řidiči, z nichž každý dostal od různých skupinek pasažérů různý cíl cesty a nyní se musí nějak domluvit na kompromisu – ale podstata demokratického zřízení je právě takováto.

Jenomže nyní jsme v situaci, kdy se jako pasažéři vezeme v taxíku (jehož cíl jsme předtím vybrali), ale nastoupí nový taxikář, o kterém je nám řečeno „že je to skvělý odborník, své auto ovládá fantasticky" a ten nás někam poveze. Kam? O tom už my nerozhodujeme – to je na taxikáři.

Občas se zdá – a média to také nemálo podsouvají – že úkolem ministra je právě nějak „odborně řídit ministerstvo", jinými slovy řídit a určovat, aby se nedělaly nějaké amatérské koniny. To není pravda. Na odbornost má ministerstvo náměstky a další manažery jednotlivých resortů a subresortů. Ministr je vlastně na dočasnou dobu „majitel" ministerstva, tedy člověk, který především určuje směr, činí strategická (a nikoli taktická, provozní) rozhodnutí. Lze to opět připodobnit, tentokrát přesněji, k firmě a jejímu majiteli a jejímu řediteli. Majitel firmy – tedy „akcionáři/investoři", nemáme na mysli druh „otec-zakladatel" – obvykle nerozumějí do hloubky danému podnikání, provozu a výrobě; od toho jsou tu jednotliví ředitelé firmy. Majitel dá zadání: chceme větší zisk, nebo chceme prudkou expanzi i za cenu ztráty a podobně (vidíme zde jakousi lehkou analogii „pravice-levice"!), ředitel zasalutuje a jde plnit. Přesně tak je tomu i na ministerstvech: ministr, což je politik a ne odborník, člověk s pověřením od voličů, dá toto obecné zadání, jeho náměstci zasalutují a jdou plnit. (Abych to upřesnil, neboť tento vztah je důležité, je zde určitý rozdíl mezi ministrem a majitelem. Ministr je daleko více než majitel exponovanou osobou, která osobně činí zásadní rozhodnutí, nemůže je jen tak přesunout na náměstky, nese za ně odpovědnost. Je tedy jistě v pořádku, když je ministr současně odborníkem v branži, ale na druhé straně zcela postačí, když se obklopí kvalitním aparátem, který mu rozhodnutí pečlivě připraví a ministr je pak vlastně jen „posvětí". Spíše než úzká odbornost je potřeba, aby ministr měl široký záběr a nadhled, aby mohl vyhodnocovat souvislosti, měl by být dobrý komunikátor, měl by „umět klást otázky" a měl by vědět komu).

Toto zní hodně akademicky, takže nyní velmi konkrétně. Zvolíme-li pravičáky, aspoň v hrubých obrysech víme, co od nich můžeme očekávat. Zvolíme-li levičáky, aspoň v hrubých obrysech víme, co od nich můžeme očekávat. A nemylme se: i když u nás není pravice „přesnou" pravicí a levice typickou levicí, přece jenom vlády vždy z větší části plnily to, s čím šly vítězné strany do voleb. Jenomže co bude plnit tato vláda? Čí vůli, čí zadání?

Bude chtít tvořit více pečovatelský (sociální) stát, nebo naopak přitvrdí? Bude usilovat o vyšší individuální zodpovědnost ve školství (např. školné), nebo ne? Bude chtít mít spíše špičkové vysoké školství nebo zkvalitnit to učňovské? Bude chtít investovat více do průmyslu, dopravy, vzdělanosti, sociální péče, do regionů, do investičních pobídek? Bude pro zvýšení minimální mzdy a vyšší ochrany zaměstnance i za cenu snížení konkurenceschopnosti českého průmyslu, nebo naopak? Bude jejím akcentem více životní prostředí nebo spíše průmysl a výroba? Jaká bude její politika vůči menšinám? Jaký bude její přístup k sociálně slabým a vyloučeným, jaký bude přístup k tzv. vyloučeným lokalitám? Bude se chtít přibližovat k eurozóně nebo se od ní naopak vzdalovat? Bude podporovat propopulační politiku nebo naopak? Bude podporovat přistěhovalectví za prací nebo mu naopak bránit?

Má se česká energetika rozvíjet směrem k jádru nebo k obnovitelným zdrojům? Máme vůbec energii ve velkém exportovat nebo být spíše tak akorát soběstační? Bude chtít segmentovat zdravotnictví ve smyslu „kdo víc zaplatí, má lepší péči" nebo ponechat jednotný standard pro všechny? Bude v oblasti penzí chtít udržet základ v průběžném systému nebo usilovat o aktivní zapojení občanů do spoření na stáří?

Bude hojně ze státních peněz dotovat kulturu nebo ji ponechá „volné ruce trhu"?

Bude silně segmentovat svou roli v zemědělství, tedy například silně podporovat malé a rodinné farmy s lokální produkcí a odbytem, nebo i nadále budou největšími příjemci dotací mamutí koncerny? Více řepky nebo více kozích farem? Bude chtít zvyšovat pravomoci policie nad našimi životy a soukromím, nebo bude chtít ponechat větší svobodu (i rizika)? Bude chtít, aby naše jednotky aktivně a hojně zasahovaly v zahraničních misích nebo toto naopak potlačovat s tím, že jsme malí a máme se starat hlavně o svůj chlívek?

Toto jsou všechno otázky, na které odpovědi nejsou samozřejmé, nejsou jasné. Část občanů je toho názoru, část onoho. Někdo chce více průmyslu a dovede si vyargumentovat, proč, jiný zase chce mít zdravější životní prostředí a rovněž ví, proč. Někdo chce hodně vyrábět energie a vyvážet ji, protože je to zdroj příjmů, jiný oponuje a má pro to zřetelné důvody.

Jenomže co budou prosazovat jednotliví ministři, „odborníci"? K rozseknutí těchto otázek žádná, ani sebevětší odbornost nestačí: jedná se vždy o legitimní varianty. Jeden vyhlášený odborník prohlásí a vyargumentuje, že A je správně, druhý, stejně vyhlášený doloží, že správně je B.

Proto je tedy Zemanova vláda špatná, naprosto špatná, a to, ať je jakákoli. Bude špatná, i kdyby v ní zasedli ti úplně nejlepší ministři, co u nás kdy byli, ti nejskvělejší a nejpoctivější lidé a největší odborníci. Protože to je loď plná skvělých kormidelníků, kteří se ale jaksi neptají pasažérů, kam chtějí plout. Takže, kam se poplavíme?

Poznámky na okraj. 1) ohledně této vlády ještě dávám raději stranou, že a) je velmi sporné, jestli v ní vůbec zasedají odborníci, například ministr Pecina sedící na vnitru je strojní inženýr, b) my ani dopředu neznáme jejich odborné postoje k zásadním, například výše uvedeným otázkám, takže jen s otevřenou pusou čekáme a budeme zírat, co z nichž vypadne).

2) Mohlo by se říci, že jelikož politické strany a z nich se rekrutující parlament zklamaly, tak to prostě zkusíme tak, že prezident bude tím, kdo dává vládám, které jmenuje, zadání, že on bude tím „kapitánem" (to by samozřejmě Zeman moc rád). Jenomže ze zákona i z podstaty věci se vlády prezidentovi nezodpovídají; prezident není jejich šéf. A Zeman, ač má silný „prezidentský mandát", nešel do prezidentské volby s politickým programem – na žádnou z výše uvedených otázek odpověď nedává. (S čím šel Zeman do voleb, je možné si přečíst zde: mezi hlavní důvody například patří, že umí dělat bonmoty a že „jeho názory jsou neměnné", což je ovšem lež, protože jen idiot nemění své názory a Zeman přece idiot není, ale i kdyby to byla pravda, není to politický program).Článek vyšel původně na Bloc.cz