Rath a Pospíšil se hádali o vězeňství. A dost lhali, zjistil Demagog.cz

Rath: Těch případů, paní redaktorko, já nevím, jestli to veřejnost ví, ale je tolik, kolik lidí je každý rok ve vazbě neoprávněně, že my všichni za to zaplatili vloni 200 milionů korun. Jen letos jsme vyplatili 150 milionů korun z našich daní jako odškodné pro lidi, kteří byli neoprávněně ve vazbě.

Podle informací serveru ihned.cz jsou přesné statistiky, týkající se neoprávněného držení ve vazbě, nezjistitelné. V roce 2012 bylo proplaceno za stížnosti na trestní stíhání, které obsahovaly i vazební stíhání, necelých 33 miliónů korun. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Podle serveru ihned.cz si Ministerstvo spravedlnosti nevede statistické záznamy o celkové velikosti odškodného za neopravné držení ve vazbě. Ministerstvo nerozlišuje stížnost na neoprávněné držení ve vazbě od ostatních žádostí, týkajících se celého trestního stíhání. Ministerstvo tedy může poskytnou pouze informace o celkovém odškodnění těch, kteří podali stížnost na trestní stíhání, která obsahovala i stížnost na držení ve vazbě a které bylo vyhověno. Tato částka by měla být vyšší než celkové odškodnění za vazební stíhání, ale v loňském roce činila jen 32 miliónů 762 tisíc.

Rath: Například internet (ve vězení) je všude na západ od nás ve věznicích běžný.

V některých zemích západní Evropy je skutečně využívání internetu ve věznicích rozšířeno, nikoli však ve všech, a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Asi nejdále je v tomto ohledu Norsko. Norské věznice skutečně umožňují připojení k internetu, nicméně jedná se o speciální program IFI (Internet For Inmates). Tato síť je kontrolovaná a rozhodně se nejedná o volný internet.

Dle údajů z r. 2012 ve Velké Británii existovala možnost dálkového elektronického vzdělávání, nikoliv však přístup k internetu jako takovému. V Německu pak záleží na jednotlivých spolkových zemích, například v Severním Porýní-Vestfálsku není povolena žádná forma připojení k internetu.

Rath: A tam právě třeba patří ta možnost v zahraničí běžná, třeba denně telefonovat.

David Rath nespecifikuje konkrétní země nebo region a hovoří o „zahraničí", nám se podařilo dohledat, že minimálně v Nizozemí, USA nebo Velké Británii taková praxe nefunguje a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

V Nizozemí mají vězni nárok na 10minutový hovor za týden. Americká vězení „často považují telefonní hovory spíše za privilegia než za zajištěná práva." Proto „mohou vězni přijít o možnost telefonovat jako trest za špatné chování."

Ve Velké Británii měli zase zahraniční vězni problémy s přístupem k telefonům. I v izraelských věznicích mají sice Izraelci ve vazbě právo na jeden telefonický hovor denně, avšak na Palestince se toto privilegium nevztahuje.

Rath: Vemte si, kolik justičních omylů jen za poslední dobu, chcete ty jména vyjmenovat? Pán, který byl rok ve vězení za znásilnění a pak se zjistilo, že nikoho neznásilnil. Vždyť toho jsou plná média. Tak ten člověk byl trestán za něco, co neudělal. A takových případů máte desítky. Bohužel u nás nemáme ani statistiku justičních omylů.

Statistika justičních omylů v České republice skutečně neexistuje. Justičních omylů přitom v České republice není moc, ale čas od času se nějaký objeví. Od roku 2010 uznalo Ministerstvo spravedlnosti odškodnění za vykonaný trest v 16 případech z celkových 70 žádostí.

Případ, o kterém mluvil David Rath, se stal v 90. letech. Jan Šafránek byl tehdy odsouzen za znásilnění a ve vězení strávil jeden rok. S pověstí násilníka žil 14 let.

Dalším případem bylo nespravedlivé odsouzení dvou mužů ze Znojma, Jaroslava Schindlera a Tomáše Čechury za loupežná přepadení pošťaček. Případ se stal před devíti lety, a i když se později skutečný pachatel přiznal, trest stále platil. Nejvyšší soud v Brně v listopadu tohoto roku přiznal, že okresní i krajský soud porušily zákon v neprospěch obou mužů a případ se vrátil zpět ke znojemskému soudu k novému projednání.

Justičního omylu se soudy dopustily také v případě Vladimíra Konečného. Ten byl v roce 2004 odsouzen za podvod a ve vězení strávil dva roky. Jako ředitel banky měl tehdy podepsat 11 směnek na 1,3 miliardy a vystavit tak banku nebezpečí, že tyto peníze bude muset zaplatit. Po připomínkách Ústavního soudu o nevěrohodnosti svědků nakonec Krajský soud v Brně potvrdil Konečného nevinu.

Pospíšil: Sehnat práci pro vězně je velký problém. Proto třeba v tom Německu, o kterém hovoří tady pan Rath, většina věznic má přímo výrobní areály uvnitř těch vězeňských areálů. My jsme se o to pokoušeli a třeba v tom Oráčově jsme právě takový výrobní areál otevřeli.

Zajistit zaměstnání pro vězně, je skutečně velkým problémem. Hlavním nedostatkem je, že věznice nedokáží zajisti kvalifikované pracovníky, proto mohou z větší části nabízet pouze nekvalifikované zaměstnance, o které není takový zájem.

Problémem je také fakt, že z důvodu bezpečnosti nemohou být všichni odsouzení zaměstnávání mimo věznice. Určitá část musí být zaměstnávána uvnitř areálu věznice, což zvyšuje náklady a omezuje spektrum nabízených služeb.

Jiří Pospíšil jako bývalý ministr spravedlnosti 28. června 2008 otevřel ve věznici Oráčov na Rakovnicku první výrobní zónu svého druhu v České republice, která ve své době obsahovala jednu výrobní halu.

Zaměstnanost vězňů v České republice byla k říjnu 2013 68,72%.

Informace o výrobních areálech uvnitř německých věznic se nám nepodařilo dohledat. Pravdou ovšem je, že v německých věznicích je dnes moderní a účinně organizovaná výroba, kde vězni plní stále složitější úkoly a o jejich práci je zde zájem ze strany věznic, vězňů i zaměstnavatelů.

Pospíšil: České věznice ročně stojí občany České republiky osm miliard korun. Jeden vězeň denně tisíc korun.

Na základě údajů ze statistické ročenky Vězeňské služby České republiky pro rok 2012 hodnotíme výrok jako nepravdivý, protože ani jeden z údajů neuvedl Jiří Pospíšil správně.

Podle této ročenky tvořily výdaje Vězeňské služby v minulém roce 7,8 miliard (strana 20), výdaje na jednoho vězně ale nečiní denně tisíc korun, ale mnohem méně. V ročence se píše: "V roce 2012 byl průměrný denní náklad na 1 vězně za OJ 710 Kč (tj. náklady na platy, pojistné, ostatní věcné výdaje a FKSP). Průměrný denní náklad za celou Vězeňskou službu na 1 vězně činil 916 Kč (tj. náklady na platy, pojistné, ostatní věcné výdaje, FKSP, kapitálové výdaje a sociální dávky)."

Částka 916 korun se sice blíží zmíněné tisícikoruně, ale jedná se o přepočet celkových výdajů vězeňské služby na počet vězňů, rozpočítávají se tedy i režijní náklady (na údržbu budov, platy dozorců a podobně), které nejsou přímo úměrné počtu vězňů.

Pospíšil: Jednu větu k té recidivě. Pan doktor Rath v tom nemá pravdu. Fešácký kriminál nevede k nižší recidivě.

Nevíme, co si myslí Jiří pospíšil pojmem „fešácký kriminál", nicméně David Rath v diskuzi poukazuje na procento recidivy na Západě, či konkrétněji v Německu nebo skandinávských zemích. Ze získaných informací je patrné, že míra recidivy v Německu a Skandinávii je skutečně nízká.

Průměrná evropská míra recidivy se v minulosti dle článku Daily Mail, který se odkazuje na výzkum provedený v severských státech, pohybovala kolem 70–75 %, zatímco v Norsku dosahovala jen 20 %.

Německé Ministerstvo spravedlnosti si nechalo zpracovat studii, ze které vyplývá, že recidiva v Německu dosahoval v letech 2004 až 2007 33,7 %, novější údaje nejsou k dispozici. I tato hodnota je tedy výrazně pod uvedeným evropským průměrem.

V České republice se pak dle časopisu Nový prostor míra recidivy pohybuje podle nejnižších odhadů kolem 60 %.