ODS překvapila, souhlasí se Zemanem. Co se to děje?

"Ti kandidáti, které navrhuje prezident, pro nás nejsou nepřijatelní," řekl dnes ČTK Kubera.

Podotkl, že občanští demokraté by s ohledem na svou současnou sílu v Parlamentu museli nominovat kandidáta, který by byl nezpochybnitelnou osobností. Uvažovali například o své někdejší kolegyni a bývalé ústavní soudkyni Dagmar Lastovecké. Ta ale tuto nabídku s ohledem na rodinu odmítla, uvedl Kubera.

Mezi dalšími senátními adepty se objevovala jména bývalé ombudsmanovy zástupkyně a někdejší šéfky Českého helsinského výboru Anny Šabatové, odborníka na správní právo a člena vládní legislativní rady Filipa Dienstbiera nebo advokátky Hany Marvanové.

Pavel Zářecký v letech 2009–2010 zastával funkci ministra a předsedy Legislativní rady vlády v kabinetu Jana Fischera.

Po sametové revoluci zastával funkce náměstka v několika úřadech, nejdříve na ministerstvu vnitra České republiky poté u místopředsedy vlády ČR a nakonec na ministerstvu spravedlnosti. Od 25. dubna 2005 do 16. srpna 2006 byl ministrem bez portfeje a předsedou legislativní rady vlády Jiřího Paroubka. Mimoto přednášel na pražské i plzeňské právnické fakultě. Následně se stal vedoucím katedry veřejné správy a práva a ředitelem Institutu vzdělávání na Vysoké škole mezinárodních vztahů a veřejné správy v Praze. V listopadu 2009 ho prezident republiky Václav Klaus jmenoval ministrem a předsedou Legislativní rady vlády České republiky.

Ombudsman má rozsáhlá oprávnění provádět v jednotlivých věcech nezávislá šetření, při zjištění pochybení může požadovat od úřadů či institucí, aby zjednaly nápravu. Nemůže však měnit nebo rušit jejich rozhodnutí.

Nejspornějším důvodem pro odložení je situace, kdy se „podnět netýká osoby, která podnět podala". Zde záleží na výkladu toho, kdy se určitá úřední činnost někoho týká. Tato otázka nabývá na důležitosti zejména tehdy, pokud občan upozorňuje na pochybení úřadu související, spíše s poškozováním veřejných než soukromých zájmů. 

Ve sporných případech lze v podnětu vždy navrhnout, aby se ombudsman věcí případně zabýval i z vlastní iniciativy. Je třeba podotknout, že současný ombudsman tohoto ustanovení na základě podnětů nevládních organizací opakovaně využil.

Pravomoci ombudsmana vůči orgánům, jejichž činnost je oprávněn prošetřovat, zahrnují oprávnění vstupovat do všech prostor úřadů, nahlížet do spisů správních orgánů, klást otázky zaměstnancům úřadů, účastnit se ústních jednání a klást otázky přítomným osobám. Úřady jsou povinny mu na jeho žádost předložit požadované dokumenty a poskytovat mu pomoc při jeho šetřeních.

Pokud ombudsman při šetření zjistí porušení právních předpisů nebo jiná pochybení, je povinen nejprve vyzvat úřad, aby v přiměřené lhůtě přijal opatření k nápravě. Jestliže se tak nestane, nebo pokud přijatá opatření považuje ombudsman za nedostatečná, vyrozumí o tom stěžovatele i úřad svým závěrečným stanoviskem. Součástí tohoto stanoviska by měl být i návrh opatření k nápravě. O případech, kdy ani tímto postupem nedojde k nápravě, je ombudsman povinen informovat Poslaneckou sněmovnu.

Ombudsman je povinen o výsledku svých šetření vždy vyrozumět stěžovatele, a to jak v případě, že žádné porušení právních předpisů nezjistí, tak pokud podle jeho názoru došlo k pochybení. Proti způsobu vyřízení a rozhodnutí o podnětu ochráncem není přípustný opravný prostředek.